pátek 11. října 2019

Proč existuje bolest a jak se odrazit ze dna


Připadáte si občas na dně? Nejste v tom sami. Naštěstí nás takové propastné zkušenosti učí rozpoznávat pravdu. Začneme totiž přemýšlet o životě. Lidi obecně o životě moc nepřemýšlejí, jsou povětšinou schováni v sociálních bublinách, kde je jim podbízeno, nad čím by měli přemýšlet, co by měli dělat, co by si měli kupovat, koho by měli mít rádi a tak podobně. Jenže pak se stane okamžik, kdy nám život řekne: "Přemýšlej víc, jinak to bude bolet."

Proč existuje bolest


Ideálně si představujeme život bez bolesti a utrpení, abychom životem proplouvali bez větších překážek. Potíž je v tom, že bez překážek by život ztratil osnovu k tomu, abychom se poučili. Za život se stane nepřeberné množství bolestivých událostí, na které povětšinou nadáváme nebo ve kterých se utápíme. Význam bolesti ale nikdy nebyl v tom, abychom se v ní utápěli – právě proto je tak odpudivá. Nakonec je v každé bolesti dar nebo poučení, které nás posune dále. A proto tady jsme, abychom se posouvali dále, nikoli abychom stagnovali nebo se dokonce vraceli zpátky. 

Pokaždé, když v životě budete příliš dlouho stát na místě nebo se rozhodnete rezignovat řešit své problémy, nastoupí bolest. Začne mávat na znamení: "Tudy cesta nevede."

Když se zamyslíte, vesmír, příroda, život, duše, Bůh – ať už té abstraktní substanci v našich směrodatných pocitech říkáme jakkoli – chce, abychom byli aktivní a abychom šli cestou, která odpovídá našemu svědomí. Používá k tomu vždy pouhé dva nástroje tkvící v polaritě přírody – radost a bolest, jing a jang, světlo a tmu. Bolest ukazuje cestu a nechce být přehlížená. Když ji budeme přehlížet, bude se zintenzivňovat.

Dřív jsem se ptal: "Proč existuje bolest? Proč bylo vůbec dovoleno, aby se něco takového na světě dělo?" Dneska se ptám: "Proč dopouštím bolest?" V životě se děje spousta dle nás ošklivých nebo zlých věcí, ale stanou se bolestivými pouze tehdy, kdy ošklivost a zlo pustíme do své vlastní mysli. Život není o vyhýbání se bolestivým událostem, ale o nakládání s nimi.
Rozdíl mezi spokojeným a nešťastným člověkem nevidím v tom, že by jeden měl problémy, zatímco druhý ne. Spokojený člověk není ten, který se bolesti vyhýbá – bolest je v životě vlastně nevyhnutelná – ale ten, kdo její poučku přijímá, a přesto se pohne dál. Umí s ní pracovat.

Pomyslné dno


Své první pomyslné dno jsem zažil už někdy v pubertě a za další léta jsem na dno narazil ještě nesčetněkrát a pravděpodobně ještě v budoucnu několikrát narazím. Za dno považuji chvíle, kdy je bolest tak veliká, až přijde člověku zcela nesmyslná. Lidé ji obvykle pochopí až s velkým odstupem času, kdy se trochu posunou od toho největšího ohniska. Ale jak se posunout?

Ve chvílích, kdy je člověk na dně, se často stává jedna podivuhodná věc. Už není kam hlouběji klesnout, už se zbývá jen odrazit. Myslíme si, že to není možné, ale právě na dně objevíme schopnosti, o kterých jsme ani netušili, že je máme. Zjistíme, že jsme silnější, než jsme se domnívali a že bolest nikdy není tak velká, aby se nedala překonat.

Ve chvílích největšího utrpení jsem si načrtl seznam otázek, které mě na světě tíží. Začal jsem mluvit sám se sebou, přemýšlet o nich a vést pomyslný dialog. Můj problém byl, že jsem neměl rád svět ani sám sebe. Musel jsem se to naučit, aby bolest odezněla. Pomohlo mi, když jsem všechny své myšlenky sepsal, začal je řešit, odpovídal jsem si, utřídil vlastní hodnoty, vytvořil životní filozofii a tu začal sdílet s lidmi, kteří se cítili podobně. 

Někdy mi k tomu, abych měl rád svět, však už postačí jen podívat se na hvězdy, které jako by nebyly z tohoto světa. Myslím, že vesmír nám ukazuje nadpozemskou krásu právě proto, abychom z ní čerpali energii na problémy z pozemského světa. Zjistil jsem, že všechno šlape jako hodinky a vše má svůj záměr. 

Bolestivá lekce přichází vždycky ve chvíli, kdy jsme na něco hodně důležitého zapomněli. Něco, co je tak důležité, že se bolest rozhodla nám to připomenout natolik, abychom na to už znovu jen tak nezapomněli. Kdekdo by si mohl říct, že je nelidské srážet někoho na dno jen proto, aby si něco připomenul nebo naučil, jenže když se zamyslíte, vy vlastně nechcete žít život, ve kterém nic nového nepoznáte. Podívejte se kolem sebe, všude je nám podbízeno něco, co je třeba poznat. Vesmír / život chce být poznán.

Jak se vyhnout bolesti


Bavíme-li se o bolesti fyzické, možná nám pomohou léky. U té psychické je to ale trochu náročnější záležitost. Obě bolesti bývají propojené, ale nemusí. I člověk, který fyzicky trpí nebo se léčí z nemoci, může mít zdravou mysl a je to také podle všeho ten nejlepší lék, stejně tak ženy při porodu nebo lidé, kteří se nechávají tetovat možná pociťují fyzickou bolest, nikoli však psychickou, a proto svou tělesnou bolest překonají snadno – má přeci smysluplný význam.

Psychická bolest je o nastavení mysli a o našem přístupu. 

Snažíme se jí vyhýbat, ale v takovém případě málokdy zmizí. Obvykle, když se něčemu vyhýbáme, nakonec nás to začne paradoxně ještě více ovládat. Když prožíváme dokola stejnou bolest, není to stejné. Každé další opakování je bolestivější, čímž jen bolest křičí: "Dávám ti jasné signály, ale ty neposloucháš. Proto musím být důraznější. Posuň se."

V mé knize Životy na skok jedna postava řekne: "Život bez chyb, bez problémů a bez náročných překážek je k ničemu. Nikam tě neposune, nic si z něho nevezmeš. To, co dělá lidi lidma, je jejich bolest, kterou si nesou." 

Nakonec, až budou signály bolesti tak důrazné, jsme donuceni ke změně. Lze se tomu tedy nějak vyhnout? Leda tím, že svou bolest začneme poslouchat a řešit co nejdříve, ještě než začne bobtnat. Vždycky to začíná pouze náznakem, malou bolístkou, která někam ústí. Na našem rozhodování pak je, zda jí dovolíme zapustit kořeny a vyrůst. Spokojení lidé jsou ti, kteří svou mysl odplevelují už na počátku.

Jak se odrazit ze dna


Všude, kde jsou stíny, je také světlo, které je vrhá. Ve chvílích největšího trápení je třeba ulevit mysli, odpouštět a přijmout skutečnost. Co nelze změnit, s tím se lze jedině smířit a posunout se dál. S tím ostatním můžeme něco dělat. Jako filozof se ve chvílích bolesti zamýšlím nad tím, k čemu je tahle lekce dobrá. Snažím se tedy nějak odvrátit od negativních myšlenek k pozitivním, i když se mi to ne vždy daří – nejsem žádný Budha.

Ve chvílích, kdy se člověk snaží pochopit něco, co třeba ani pochopit nechce, se mu začne ulevovat.

Temné časy jsou chvíle, kdy poznáte pravé přátele a zjistíte, kdo při vás zůstává a kdo si na přítomnost pouze hrál. Špatní lidé vás začnou opouštět, i ti, kteří bolest způsobili, protože je od sebe buď instinktivně odeženeme nebo půjdou tropit bolest jinam. Lidé to dělají, když si chtějí dokazovat moc, přičemž ale nakonec sami zůstanou opuštění.

Na dně poznáme, že nezáleží na tom, co bolest způsobilo, ale na tom, co nás z ní vytáhne. Takových věcí a lidí si važme, protože jsou celkem vzácní. Někdo má spoustu slov, ale chová se jinak, což lze v těžkých událostech nejlépe odhalit. Možná že proto se dějí bolestivé události, abychom si vážili toho, co jsme dříve třeba trochu přehlíželi.

Každopádně slzy nám vyčistí oči a vidíme to, co jsme dřív neviděli. To, jak nás bolest nakonec posílí, protože to tak je vždycky. Vždycky. Utřídí naše myšlenky, hodnoty a navede nás jiným směrem, lepším. Takovým, v němž se ponaučíme z bolestivých vztahů, kde pochopíme základní principy života, kde se budeme více smát, protože si budeme sami vážit více vlastního duševního zdraví. Začneme mít radši svět i sami sebe.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

0 komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.