sobota 10. srpna 2019

Možná nezapadáte a nepatříte do tohoto světa – dobře


Už odmalička jsem nerozuměl světu kolem sebe a hledal jsem odpovědi na ty nejrůznější otázky, které ovšem nepřicházely. Nebo jsem si to tenkrát spíš neuvědomoval. Odpovědi na tomhle světě lovíme nikoli slovy, ale tím, co prožíváme. To, co se nám děje, nám své odpovědi neustále vkládá doslova přímo před čumák, ale my se někdy jen nechceme zbavit zakořeněných návyků. Změna perspektivy vyžaduje ochotu zbavit se toho, co nás dlouho zatěžuje, ale na co jsme si už zvykli.

Když vám připadá, že sem nepatříte


Věřte mi, že tyhle pocity jsem míval dennodenně. Připadalo mi, že mi ostatní nerozumějí. Jako by chtěli od světa úplně jiné věci, než jsem chtěl já. Nechápal jsem je a oni nechápali mě. Nepřipadalo mi důležité chtít to, co chtějí ostatní – měl jsem své vlastní sny – ale společnost kolem nás je jako stěna, na kterou se neustále promítají obrazy "úspěchu", který je nám vnucován, i když mu vlastně málokdo opravdu věří.

Připadalo mi, že mám úplně jiné představy o životě než ostatní. 

Jako bych nezapadal a moje puzzle prostě netvořila dokonalý obrázek s ostatními. Domníval jsem se, že jsem divný nebo zvláštní, jako bych přiletěl z úplně jiné planety. Jsem snad mimozemšťan, který patří zkrátka do jiného světa? Jímal mě pocit oddělení.

Pocit oddělení a izolovanosti


Chtěl jsem mít hezké dětství, ale ve skutečnosti jsem byl osamělý a izolovaný. Když si připadáte nepochopení, všichni démoni toho se toho snaží využít. Démoni jménem nízké sebevědomí, strach, samota, smutek, deprese nebo vztek. Je to začarovaný kruh, protože víte, že izolovanost od okolního světa vám neprospívá, ale nedokážete se začlenit. Víte, že byste jen lhali sami sobě.

Možná si někdy připadáte osamělí tak, jako jsem si připadal já. Třeba je to jen kvůli tomu, že nemůžete najít člověka, který by se na ten svět díval podobně. Někoho, kdo by tohle chápal, rozuměl tomu a mohl to s vámi sdílet. Ale ťuky ťuk! Já jsem tady a je nás vesměs obrovská hromada. Jen se umíme dobře schovávat a to tak, že nás ostatní ani nemusí najít. Připadáme si jako oddělené ostrůvky, které jsou přesvědčené o své zvláštnosti, možná i výjimečnosti, ale jsme vesměs obyčejní lidé s podobnými emocemi, ze kterých existuje východisko.

Izolovanost je kořením pro strach z nevyužitého potenciálu našeho života.

Možná jen hledáte někoho, kdo by vám řekl, že nejste sami, kdo by vás objal, kdo by se stal vaším útočištěm, s kým by byl život lehčí a s kým byste všechno zvládli. Podaří se to? Existují spřízněné duše? Nenajdu jen další zklamání? Kolikrát už jsme si mysleli, že jsme štěstí našli, ale ono dokáže být tak zatraceně prchavé. Protože štěstí není v cíli, musíme ho najít při cestě k cíli. A štěstí není v tom hledat někoho, kdo nám porozumí, musíme umět porozumět sobě samým.

Proč nezapadáme


Dneska už přemýšlím jinak. Divím se, proč mi tolik vadilo, že si připadám jiný, proč mě trápilo každé slovo, které o mě druzí pronesli, proč jsem si připadal sám, když jsem vlastně nikdy sám nebyl. Myslím, že tenhle problém paradoxně tkví v tom, že chceme být jiní, chceme se odlišovat a chceme se izolovat, abychom se tím přesvědčovali o vlastní výjimečnosti. Dneska se spousta lidí bojí žít obyčejné životy. 

Důvod, proč mi připadalo, že jsem tolik jiný, byl v tom, že jsem se tak za každou cenu choval. Vyčleňoval jsem se, odehnával jsem od sebe lidi, neříkal jsem, co jsem opravdu říct chtěl, bál jsem se odmítnutí, odsouzení a zklamání. Ono je občas cool být sarkastický, dělat, že je všechno jedno a topit se ve své nepochopené "genialitě", jenže to všechno jsou lži.

Ve skutečnosti nikdo oddělený není. Všichni jsme součástí tohoto světa. Vybíráme si místa a lidi kolem sebe, profilujeme se a prožíváme to, co prožít potřebujeme. 

O rozpadajícím se vesmíru


Jednoho dne jsem dostal panickou ataku a připadalo mi, že se začal bortit vesmír – nikoli metaforicky, ale skutečně. Jako by mi svět připadal natolik absurdní a nepochopitelný a tak moc nedával smysl, až se rozpadal. Zní to šíleně, ale byl to jeden z nejhezčích pocitů. Uvědomil jsem si svoji vlastní existenci. Svět byl tak záhadný, ale z nějakého důvodu jsem jeho součástí a můžu ho poznávat a prožívat. Mám tu možnost, něco mi dalo vstupenku a asi mi ji dát chtělo.

Uvědomil jsem si, že tenhle svět je ve své podstatě komplexní a vždy propojený. Neexistuje nic jako oddělenost. Všichni jsme vznikli z hvězd a máme přístup k databází myšlení, která do nás vložila esenci života. Na tomhle světě je základním parametrem naše volba a přístup, jak se k onomu prapodivnému světu postavíme. Všechno je jen otázka perspektivy.

Ejhle, vesmír se nerozpadl. Věci jenom začnou dávat větší smysl, když si uvědomíte, jak moc jsou křehké a že tu vlastně být nemusejí. Z hlediska pravděpodobnosti tenhle svět vlastně nemá existovat. Přesto v něm jsme, takže kašlu na matematickou pravděpodobnost a přijímám, že tady vlastně nejsem náhodou a že pokud mi připadá, že tu mám dělat něco jiného než ostatní, tak to tak asi být má, protože jen mrtvé ryby plavou s proudem.

Bojíte-li se, že jste v tom sami, jsou vaše obavy zbytečné. Na každého čekají lidé, kteří mu převrátí život vzhůru nohama. Najdete toho, koho hledáte – to vám slibuji – ale možná občas zjistíte, že to, co jste hledali, nebylo to, co jste potřebovali a budete muset hledat dál. Mizivé procento lidí uspěje na první pokus. Nikdy však nemá cenu vzdávat se.

Nejsem tu, abych zapadal nebo se začleňoval, ale abych byl šťastný a upřímný s tím, kdo jsem. Abych mohl sdílet svůj svět s lidmi, kteří se na něj dívají podobně. Abych se mohl usmívat, když mi někdo říká, co bych měl dělat, jak bych se měl cítit, kolik článků bych měl psát, kolik bych měl vydělávat, co bych měl jíst, kolik bych měl vážit... Z některých věcí už jsem ale vyrostl, jednou z nich je plnit externí očekávání a trápit se, když mi to nejde. A pro všechny z vás, kterým občas připadá, že sem nezapadáte: ale kdeže! Kdybyste tu být neměli, nebyli byste tu. Jen možná máte jiné úkoly než opakovat to, co dělají druzí.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi. 

2 komentáře:

  1. Někdy mě tolik fascinují tvé myšlenkové pochody, hlavně z toho důvodu, že je to přesně to, co jsem cítila dříve nebo občas cítím nyní. Vždycky jsem si připadala jiná a věděla jsem, že nezapadám, že neplním očekávání ostatních. Někdy jsem měla pocit, že jsem tu zbytečná. Ale není to tak. Ale pak jsem si našla lidi, kteří mě přesvědčili o opaku. Nemusela jsem jim nic říkat, nemuseli jsme se o tom bavit, ale já náhle věděla, že zbytečná nejsem. :)
    Děkuji Jerry za tvá slova, která píšeš, taková slova můžou hodně lidem pomoci si uvědomit, že život má smysl. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A mně pokaždé zase pomohou Tvá slova v komentářích. Děkuju moc, vážím si jich.

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.