úterý 2. července 2019

Proč spokojenost není dobrá pro byznys


Žijeme v konzumní společnosti, kde se neustále zvyšuje počet psychických nemocí. Všude kolem nás poletují rady o tom, jak být šťastný, faktem ale je, že vaše štěstí je pro určitou společenskou oblast spíše přítěží. Ne že by nám ho ostatní nějak zvlášť záviděli – i když to se také stává – jde spíš o to, že šťastný člověk si jednoho dne uvědomí, že to, co mu okolí nabízí, není pro štěstí zase tolik důležité a že když něco potřebujeme, tak to nevlastníme. Je to naopak, my se staneme vlastnictvím.


Jazyk byznysu a konzumu


Reklamy k nám mluví jazykem superlativů. Vídáme kolem sebe ty nejbáječnější, nejděsivější, nejkrásnější, nejchytřejší, nejúspěšnější, nejzamilovanější, nejsilnější, nejpotrhlejší... je vlastně jedno, zda vidíme negativní či pozitivní věci. Média a společnost zažívají určité otupění, kdy je klasická průměrnost přehlížená, tudíž to, co je průměrné, se dnes stává automaticky selháním.

Společenský byznys nicméně staví na našem pocitu průměrnosti. Abychom byli krásní, musíme si kupovat tyhle a tamhle ty přípravky, mít takový a makový účes, fotky pořízené zrcadlovkou, hollywoodské úsměvy, pěkné oblečení... a nutkavou představu, že to potřebujeme ke štěstí, protože ošklivým lidem se štěstí vyhýbá. 

Zvláště v době sociálních sítí, kdy se neustále porovnáváme s okolním světem, se dostáváme do fáze, kdy nám naše průměrnost začne vadit. Všechny ty obrázky, které na nás denně vyskakují, nám připomínají, že my nejsme tak dobří, krásní, chytří, šikovní, bohatí, silní apod. Udržují nás v představě toho, že vlastně selháváme a musíme dohnat zbytek světa, aby si nás alespoň někdo všiml.

Jazyk bysnysu mluví jasně – buď nespokojený, abys potřeboval to, co ti nabízím. A ještě lépe, aby ses stal závislým na tom, co ti chci prodat. 

Smíření


Je těžké smířit se s onou komparací dokonalosti. Nevstáváme každé ráno se zářivě bílým úsměvem z postele s nebesy, netěšíme se do práce, nejsme vždy obklopeni přáteli a úžasnými šéfy, nejezdíme každé léto k moři, nezachraňujeme svět svou existencí, nejsme nejpopulárnějšími osobami na planetě, nejíme zdravě, necvičíme každý den a tisíc dalších věcí, které v nás vzbuzují pocity vlastní viny, neboť jsme dnes a denně konfrontování s naší průměrností jako s něčím špatným.

Možná je klíčové jednou za čas zpomalit a uvědomit si, že je třeba nalézt spokojenost i ve zcela normální průměrnosti, která nikoho dalšího neoslní, jinak se totiž můžeme vplést do pasti nerealistických očekávání. Nekonečný hon za něčím, co potřebujeme.

Zároveň je tak těžké smířit se s tím, že nejsme lepší. Měli bychom přeci být nejlepší, měli bychom se pořád snažit, pořád něco dokazovat, něco budovat... nebo ne? Připadá nám, že nejsme lepší, protože jsme ještě neudělali spoustu vytyčených bodů nebo nemáme něco, co nám nakonec ukojí jen další z krátkodobých potřeb, jako když potřebujeme akutně na záchod a v danou chvíli pociťujeme úlevu, která však po čase zase zmizí. Jako všechno. Všechny ty materiální věci a cíle jednoho dne zmizí.

Vzdát se ambicí?


Když jsem nad tím přemýšlel, přišlo mi, že smířit se se svou průměrností se často může rovnat zkrátka vzdání se ambicí něco dokázat. Přišlo mi fajn představovat si svoje cíle, jak by to jednou mohlo vypadat, až něco konečně dokážu. Člověk si přitom ovšem neuvědomí, že se tím ztratí v budoucích představách, zatímco žije v přítomnosti, kde si připadá, že mu neustále něco chybí.

Byznys samozřejmě touží stále více po tom, abychom i my toužili stále více. Abychom se potřebovali stát něčím více, než čím jsme právě teď, čímž nám připomíná, že teď nejsme takoví, jací bychom měli být. Možná tak utratíme hromadu času nebo peněz za uspokojení bláhové marketingové představy domnělého štěstí, ale zároveň si přivodíme i mentální únavu z toho, jak se nám to nedaří. 

Musíme si přiznat, že za tenhle život nestihneme všechno, co bychom podle všeho stihnout měli. Že nebudeme nijak výjimeční nebo zažíváme negativní emoce, které jsou naprosto přirozené – nevěřím těm lidem s křečovitým výrazem, co tvrdí, že cesta ke štěstí vede přes pozitivitu, protože nevede... vede přes pravdu, její uvědomění a smíření. 

Ve své knize Lovec hledá odpovědi jsem napsal jednu větu, na kterou jsem trochu samochvalně pyšný, protože zní moudře: "Šťastný život neznamená umět létat bez křídel, ale žít spokojeně navzdory tomu, že se ti to ještě nepodařilo." Bylo mi 17, když jsem to psal, ale neustále se k tomu vracím a potvrzuji si to. Naše lpění na potřebách něco dokazovat, něco mít, nějací být jsou přesně to, co nás svazuje, ačkoli na tom byznys vydělává. Neznamená to přestat se snažit, ale uvědomit si, že už na samotné cestě se můžeme kochat okolní krajinou, ať už je její cíl jakýkoliv. 

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

0 komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.