sobota 9. března 2019

Jak jsem se našel v tichosti a tmě


Tu noc jsem si uvědomil něco zásadního, přestože některé poznatky nepopíšu, byť bych byl sebevíce básnicky vychytralý. Bál jsem se všech stínů, co se tvarovaly z nejrůznějších předmětů v pokoji, a ve tmě jsem viděl zjevení, která na mě dozajista číhala z přebujelé představivosti. Dřevěný nábytek tehdy praskal více než kdykoliv jindy, podlaha vrzala, jako by někdo zahrál na rozladěné housličky nebo drápal špičatým nehtem po plechu, do toho občas zabouchalo topení, aby mě šibalsky polekalo. A uprostřed obklopení kvílivého zla jsem ležel na posteli a bál se pohnout, ztuhlý jako mumie a svázaný v bandáži jménem pavor nocturnus – noční běs.


Klidné smysly probouzejí chaos


Než jsem se začal bát, dokázal jsem prožívat vjemy okolo sebe. Zvuky jako cvrlikání, šumy proudění vzduchu, vzdálené lidské brebentění, švitoření hmyzu, vibrace zastavěné muziky, submisivní tóny skryté za dominantnějšími zpěvy nebo lidskou řeč, která mi vlastně na rozdíl od těch předešlých zvuků nic neříkala. Moje inspirace nikdy nepřicházela z jasného hlasitého tónu, ten ji naopak povětšinou zazdil a stal se ztělesněním rozptýlení. Hluk svým masitým tělem zalehne všechny ty detailní tiché doteky jemnosti.

Lidé mají rádi hluk. Tedy ne ten extrémní, co jim útočí na ušní bubínky, nýbrž ten šedý, co neustále kmitá kolem nás. Je srozumitelnější a jednolitý, není v něm žádné polojasno nebo oblačno, lidé v něm nemusí pátrat po ničem hlubším, neboť je jednoduchý a zakamufluje všechna písmenka mezi řádky, drobné nuance, kradmé metafory, zlomky tajemství těžko dosažitelné pouhým natažením paže... to všechno se schová do roušky hluku. Hluk je viditelný a transparentní, ukazuje na odiv svoje ošacení. A co je komfortní a jednoduché, neprobouzející otazníky v našich příbězích, toho se lehce zachytíme.

Může se zdát, že hlasité a jasné zvuky jsou vlastně plné chaosu, ale ony jsou tak snadné k pochopení, že je mnohem jednodušší je následovat. Opravdová odvaha se skýtá v útrobách ticha, kdy vstanete z toho komfortního křesla, uslyšíte vrznutí jeho vnitřních mechanismů, a zjistíte, že ta skutečná hudba vychází zevnitř, nikoli z vnějších reproduktorů předimenzovaného světa.

V tichosti je pravda 


Pozorný člověk si za svůj život jistě povšimne, že svět hraje takovou notou, jaká se hraje v jeho srdci, ač to zní možná dosti pateticky. Tenkrát jsem ležel uprostřed noci se svým pavor nocturnus a poznával právě tuto skutečnost – že veškeré běsy vychází na povrch, když se ocitáme sami a v tichosti, a že ty běsy mě nestraší venku, ale uvnitř. Ticho není nikdy ticho. Ticho umí velmi přesvědčivě promlouvat, jen k tomu používá docela jiné prostředky, než je hluk. Využívá našich myšlenek, našich radostí a strachů, emocí, napije se z naší osobnosti a nechá nás ochutnat pohár s pravdou.

Proto někteří nechtějí být sami a už vůbec ne zticha, neboť by pak začali slyšet křik, jenž neslyší naše ucho, ale který se ozývá z našeho srdce a který se snažíme překřičet, ježto chceme, aby život hrál podle našich not, nikoliv podle not zahalené vnitřní pravdy. Přesto je vnitřní pravda něco, co nám nedává spát, je utahaná v nás a samou vyčerpaností občas propukne právě v pavor nocturnus. Je to sen – tak reálný, tak prožitý, tak upocený – že se bojíte usnout, aby se jím vaše city znovu nezalknuly. Toužíte mít kontrolu, sebeovládání, a držet hlavu nad vodou, jejíž studenost už kradmo cítíte lezoucí na bradě. Oceán všude kolem, jen malá dýchací skulinka kdesi na okraji, skrz níž prosvítá jediný paprsek světla ve formě alespoň nějaké naděje na změnu.

Být upřímný a pravdivý sám k sobě je však jediná cesta, kterou lze jednoho dne dojít ke štěstí a vyrovnanosti.

Přestože můj dnešní popis zní velice temně a melancholicky, je třeba brát v potaz, že je vlastně pošetilost strachovat se nicoty, samoty a tichosti, protože pokud se do těchto entit rozhodnete zaposlouchat, poznáte, že nic takového není. Jsou to naše interpretace, naši strašáci, jež jsme si vymysleli, a nemáme-li kolem sebe spínač, jenž rozsvítí zářivky nebo rozehraje hlasitou hudbu, můžeme si zahrát a posvítit vlastními myšlenkami, jež od nás nikdy neutečou. Vždy ovšem záleží na tom, zda se rozhodneme překročit práh dveří našich největších strachů nebo před nimi budeme utíkat. Napijeme se poháru pravdy, který nás nechce otrávit, ale naopak nám poskytne větší zrak i sluch, abychom slyšeli ty detailní tóny našeho života, jež přehlížíme, ale v nichž se velebí ta největší inspirace. Žádný strašák nezmizí, jestliže nezjistíme, že jde jen o siluetu nábytku, na němž jsou pohozeny zmačkané kusy oblečení a našich představ.

Inspirace žije v tichu


Tichost je léčivá a blahodárná, opravdu. Stačí se někdy odebrat mimo ten všední hluk, ten samý, co slýcháte den co den, noc co noc, a zaposlouchat se do dalších světů. Stále se někdo domnívá, že svět může být pouze jeden, ovšem když jsme sami a v tichosti, věřte, že budete-li pozorní, objevíte další a další světy. Vrství se v té změti všeho, co jsme si už prožili, čeho se bojíme, co nás bolí, co nás těší, co milujeme, na co máme vztek, co nás utěšuje nebo trápí. Máme v sobě tolik příběhů, jež stojí k vyslyšení, jen byly dodnes přehlušené tou jednoduchou obyčejností hluku všednosti a stereotypu.

V tichosti a tmě jsem zjistil, že není třeba něco dokazovat okolnímu světu, nýbrž jen tomu svému vnitřnímu. A je třeba to dokazovat s naprostou otevřeností, upřímností, vírou, vděčností a pokorou.

Tu noc, kdy jsem měl noční běs, jsem nejen vstal a odhalil všechny siluety v rozích pokoje, dokonce jsem v naprosto tiché a černé temnotě vykročil ven odhrnout další oponu, aniž bych komukoliv cokoliv vysvětloval. Lehnul jsem si na lavičku jako člověk bez domova a díval se na těch pár teček na obloze, abych svůj domov našel. Bylo to krásné, velkolepé, neuvěřitelné. Jako by všechny hvězdy tenkrát svítily a padaly jen pro mě. Bylo ticho, ale zároveň hrála moje životní sonáta. Živoucí vyrovnanost a klid, leckdo by to nazval vyšší úrovní vědomí, jež je ve společnosti běžně zadupávána podrážkou obyčejnosti. Ještě téže noci, vrátiv se promrzlý domů, jsem se odhodlal poprvé psát svou knihu.

Kouzlo spisovatelů a psaní obecně tkví v tom, že musíme být schopní nahlédnout do těch bájných koutů, kam se lidé běžně bojí vstupovat, otevírat se jako živoucí flora, ať už ukazujeme pestrobarevné kvítky či žahavé pupeny. Není třeba stěžovat si na nedostatek inspirace, nebo nedej bože na spisovatelský blok, neboť někdy jen postačí snaha vypsat i to nejpodivnější, co se odehrává ve vašem světě, když je zrovna ticho a tma. Jakmile se zaposloucháme do ticha, každý z nás začne slyšet něco jiného; spisovatelství znamená předat tuto nehmatatelnou směs poznání někam dál, aby i někdo další mohl zaslechnout šum listí, do nějž jsme se zaposlouchali, a spatřit svit hvězd, co jsme kdysi viděli my sami na obloze.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

2 komentáře:

  1. Díky Jerry, to je velmi zajímavě napsané. Jsme zvyklí na ten věčný hluk, auta, televize, hudba, všechno tohle a přesto je ten hluk mnohdy rušivý.
    Mám ráda ticho a tmu. Dokážu najít sama sebe, dokážu se ponořit hluboko do svých myšlenek a uvědomit si spoustu věcí.
    Tvé sledování hvězd na lavičce muselo být v tu chvíli úžasné. Každé ráno se po zamknutí branky podívám na oblohu a až poté pokračuji dál a to ticho ráno, je to nádherné. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já také děkuju za komentář. Co jsem se dočetl, existují také lidé, kteří se záměrně zavřou do temné komory, kde je maximální ticho a klid, jsou tam klidně i několik dnů týdnů, aby se našli a tak nějak vyčistili duši. Taková autoterapie bez vnějšího ruchu je asi skvělý úklid přihrádek v naší mysli.
      Měj se krásně, zdraví Jerry! :)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.