čtvrtek 28. února 2019

Čeho můžeme litovat na smrtelné posteli


Okamžiky se mihotají. Co se nám zdá samozřejmé, je ve skutečnosti zázračné. Probouzíme se, dýcháme, otevíráme oči, jíme a pijeme, začínáme přemýšlet o našich snech a vyhlížíme další z řady dnů, jejichž řetězec se může zdát nekonečný. Ale není. Zvykli jsme si žít a nepřemýšlet tolik nad existenciálními otázkami – stejně je neovlivníme, že? Dozvěděl jsem se, že jednoho mého známého postihla vážná nemoc. Rakovina jako by chodila po špičkách. Objevuje se čím dál častěji, plíží se nenápadně, ale nepřemýšlíme nad ní, protože je to truchlivé a nepříjemné téma. Až když se dotkne nás nebo lidí v našem okolí, můžeme si zase na chvíli uvědomit, jak je život pomíjivý a co v něm hraje klíčovou roli.


Zítřek nemusí nastat


Nechci znít morbidně a chápu, že myšlenky na smrt mohou někoho znepokojovat. Jsou totiž zahalené tím největším tajemstvím. Smrti se dá těžko porozumět. Tak těžko, až někdy předstíráme, že se nás vůbec netýká. Nemáme rádi pohřby, protože je všechno tak smutné a loučení bývá nesmírně bolestivé.

Hrdinka filmu "Pořád jsem to já" trpí Alzheimerovou chorobou a v jedné chvíli pronese větu, která mi dodnes rezonuje v hlavě. Ta věta zněla: "Kéž bych měla radši rakovinu." Zapomíná totiž na svůj život, pomalu se jí vytrácí z paměti, a z úspěšné ženy se stává někdo, kdo si nepamatuje ani jména členů své rodiny. Zatímco u rakoviny člověk tuší, co může nastat, s mizející pamětí se pomalu vytrácí vaše osobnost, hodnoty, ambice nebo sny. Přesunete se do přítomnosti a těžíte z emocí a detailů, které jsou kolem vás právě teď, protože minulost už dávno není.

Lidé, kteří vědí, že mohou brzy zemřít, však mají jednu výhodu. Začnou si tuhle přítomnost uvědomovat a kolikrát je to donutí splnit si ty největší sny, což by za normálních okolností neudělali. Máme přeci tolik času, říkáme si. Ale jakmile se písek začne v hodinách přesýpat moc rychle, zpozorníme a mimo jiné získáme mnohem větší odvahu.

Říká se, že když nejde o život, jde vlastně o hovno. Když vám tedy o život začne jít, dovolíte si začít přemýšlet o tom, jak šťastně či nešťastně vlastně žijete, a zvýší se kuráž něco dělat s tím, co není dle vašich představ. Věřím, že se nic neděje náhodou, že i nemoci jsou mezi námi, aby nás něco naučily. Mohou nám připadat jako největší strašáci a šílené zlo, jenže ony nám jen připomínají, že jsme v tomhle životě pouze na skok a že máme vcelku omezený čas, jak se sebou naložíme.

Lítosti před smrtí


Kdybyste věděli, že brzy zemřete, co byste udělali? Co byste změnili? Jak byste se dívali na svůj dosavadní život? Prožíváte ho naplno? Lidé se na mě někdy dívají s pošetilým úšklebkem, když začnu příliš vážně filozofovat, ale možná je lepší o takových věcech filozofovat dnes, než jednou ležet na smrtelné posteli a pronášet některé z těchto nejčastějších lítostí:
  • Proč jsem nebyl upřímnější ve svých citech?
  • Proč jsem se tolik zajímal o to, co si myslí ostatní?
  • Proč jsem se tak zbytečně stresoval maličkostmi?
  • Proč jsem se tolik upínal na hmotné věci?
  • Proč jsem se bál investovat do cestování a zážitků?
  • Proč jsem nežil více pro sebe a neplnil si své sny?
  • Proč jsem víc nemiloval?
  • Proč jsem nebyl laskavější a odpouštějící? 
  • Proč jsem utíkal před svými problémy, místo abych je řešil?
  • Proč jsem netrávil víc času v přírodě?
  • Proč jsem obětoval tolik času něčím, co jsem nechtěl dělat?
  • Proč jsem víc neříkal nahlas, co si myslím?
  • Proč jsem netrávil více času s lidmi, které mám rád?
  • Proč jsem těmto lidem neříkal častěji, že je mám rád?
  • Proč jsem tolik věcí bral jako samozřejmost?
  • Proč jsem žil hlavou v minulosti a strachem v budoucnosti?
  • Proč jsem nežil víc zdravě?
  • Proč jsem se tolikrát vymlouval?
Někdo se bojí soudu, že ho budou trýznit jeho viny. Ovšem: každý z nás někdy chybuje, ubližuje nebo nežije zcela dle svého svědomí, jenže podle všech těchto otázek to vypadá, jako by nakonec člověk skutečně spíše než lítost nad tím, co kdysi spáchal, prožívá lítost nad tím, co neprožil. Chyby jsou lidské, dávají nám zkušenosti a spousta z nich se dá napravit nebo se časem připojí k našemu osobnímu růstu. Co však s příležitostmi, jež jsme nikdy nevyužili; s chybami, z nichž jsme se nepoučili a s pocity, které jsme neprožili?

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

2 komentáře:

  1. Nikdy není brzy na filozofování o smrti. A ačkoliv sama nad ní přemýšlím, vím, že se může kdykoliv cokoliv stát. Někdy je těžké splnit si své sny a udělat vše tak, abychom na smrtelné posteli nelitovali a nekladli si přesně tyto otázky. Říká se, že je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali. Nejspíš na tom něco bude. Příležitost by se měla využít. Jenže psaní o tom a skutečné činy jsou dvě rozdílné věci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že i mým nešvarem občas bývá, že se nechovám tak, jak bych se chovat chtěl, třeba když lelkuju, ale zároveň vím, že jsem tím sám proti sobě. Někdy ovšem lpění na plnění našich snů může paradoxně vyvolat smutek, když se dlouho nic neděje. Asi je třeba znát svůj směr, i kdyby pomalými krůčky, užívat si dar přítomnosti a snažit se nějak užívat života i přes to, že ne vždy je vše podle představ a že ne vždy využíváme svůj čas nejlépe. Ovšem nejlépe využitý časje zkrátka ten, kdy si užíváme už jen to, že jsme.
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.