sobota 9. listopadu 2019


Ač se to díky počátečnímu entusiasmu nezdá, psaní blogu není žádná hračka. Má-li blogování za něco stát, je třeba psát články pravidelně a zároveň by bylo dobré, aby si z nich čtenář vždycky něco odnášel. Pokud rádi píšete, asi tušíte, že nejvíce času člověku nezabere ani tak psaní jako spíše představy o tom, jak píše. Blog funguje jako psací svědomí. Když dlouho nic nepíšete, doslova vidíte jak stagnuje a nutí vás k opakovanému přemýšlení, o čem psát dál, aniž by to byla otrava. Není nic horšího než se do něčeho nutit, ve výsledku to obvykle čtenář pozná.

Inspirace, o čem psát blog

pondělí 4. listopadu 2019


Petr Casanova je u nás známý především jako zakladatel internetové stránky o osobním rozvoji FirstClass.cz. Na tento projekt pak navázal ještě magazínem a jakýmsi vzdělávacím systémem First Class Academy. Jedni jeho články považují za bezduché motivační řeči, jiní ho obdivují a tvrdí, že jim jeho filozofie, zejména co se týká vztahových záležitostí, pomáhá. Abych si na něj udělal vlastní názor, rozhodl jsem se vypůjčit si knihu 100 nejkratších cest k Tobě aneb Příběh duše, protože jsem nějak podvědomě tušil, že v ní shrne věci, které se objevují právě na FirstClass. Myslím, že jsem se nemýlil, ale také nejsem zklamaný, ba naopak.

Petr Casanova: Kam vede jeho 100 nejkratších cest k Tobě

neděle 3. listopadu 2019


Dlouho jsem nepsal, protože jsem se trápil. Přiznal jsem tátovi, že jsem gay. Mohu říct, že udělat tenhle krok bylo asi jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě a trvalo dlouhá léta, než jsem se k němu odhodlal. Vše ostatní se zdálo tak maličkaté. Pravdou je, že ve chvíli, kdy jste na dně, kdy žijete v bolesti, v sobě objevíte sílu, o které ani netušíte, že ji vlastně máte. Jsme silnější, než si myslíme. Nepotřebujeme uznání ani povolení ostatních, abychom byli šťastní, ale je třeba, abychom byli pravdiví především sami k sobě.

Jsem gay aneb coming out a LGBT v rodině i společnosti

úterý 22. října 2019


V dnešním článku bych se rád zaměřil na myšlenky a chování lidí, kteří si připadají vztahově prokletí a třeba jim dát nějakou naději k tomu, že to tak být nemusí. Možná některým z mých čtenářů připadá, že láska není pro každého, že někdo zkrátka není vztahový typ nebo se mu vztahové štěstí vyhýbá. Ať chceme, nebo nechceme, vztahy jsou obrovsky důležitou součástí našich životů a chceme-li, aby fungovaly, musíme se s nimi naučit zacházet. K článku jsem přidal pár základních "pravidel", které zřejmě každý podvědomě zná a které mi se vztahy vždy pomáhají.

Prokletí ve vztazích aneb proč některým lidem není přáno najít lásku

pátek 11. října 2019


Připadáte si občas na dně? Nejste v tom sami. Naštěstí nás takové propastné zkušenosti učí rozpoznávat pravdu. Začneme totiž přemýšlet o životě. Lidi obecně o životě moc nepřemýšlejí, jsou povětšinou schováni v sociálních bublinách, kde je jim podbízeno, nad čím by měli přemýšlet, co by měli dělat, co by si měli kupovat, koho by měli mít rádi a tak podobně. Jenže pak se stane okamžik, kdy nám život řekne: "Přemýšlej víc, jinak to bude bolet."

Proč existuje bolest a jak se odrazit ze dna

úterý 8. října 2019


Ve světě vztahů se těžce hledají obecná pravidla. Vždycky záleží na konkrétních osobnostech a na tom, co oba od vztahu očekávají. Mnohé vztahy se rozpadají, protože jsou založeny z nesprávných důvodů. Existují však určité pilíře, díky který mají vztahy dobré základy k dalšímu fungování. O vztahy se musíme vždycky starat. Nikdy to není tak, že najdeme tu pravou / toho pravého a pak už je v životě vyhráno. Na řadu nastupují vztahové lekce a všechny se točí okolo tří vztahových složek – způsob komunikace, upřímnost a důvěra.

Komunikace, upřímnost a důvěra jako pilíře každého vztahu

pátek 27. září 2019


V dnešním článku bych se zaměřil na jednu z těch nejsložitějších filozofických otázek všech dob. Každý z nás si pravděpodobně nejméně jednou položil otázku ohledně smyslu života. Můžeme se ptát obecně na smysl všeho, co se děje, nebo se zajímat o to, jaký smysl má náš vlastní život. Proč tu jsme a co tu máme udělat? Obvykle o životě začneme přemýšlet ve chvíli, kdy jsme smutní nebo se cítíme pod nátlakem. Život sám nás ale očividně nabádá, abychom jeho smysl hledali, a možná že smyslem života je najít právě smysl života.

Jaký je smysl života?

středa 25. září 2019


Francouzský spisovatel a psycholog Laurent Gounelle vám dokáže nabídnout zprostředkovanou terapii, aniž byste si toho byli vědomi. Jak se píše vzadu na české obálce nakladatelství Rybka Publishers, po přečtení Muže, který chtěl být šťastný máte pocit, že můžete vzít život do svých rukou. Nenáročné čtení, které je situováno do prostředí Bali mě, dá se říct, zahřálo u srdce. Je totiž milé číst zase jednou knihu, která životní filozofii předkládá formou milého příběhu.

Laurent Gounelle: Muž, který chtěl být šťastný aneb kniha o terapii na Bali

pondělí 23. září 2019


S posmutnělým výrazem se dívám z okna, těžké nadýchané mraky zatemňují oblohu, ekologické kabátky všech stromů začínají měnit svoje barvy, vítr unáší jejich listí kamsi do dáli a mně přijde, že další léto uteklo zase neskutečně rychle a já si ho vlastně nikterak neužil. Každým rokem se těším na léto, až svléknu všechny ty nánosy oblečení, až budu cestovat, až bude můj výraz vypadat jako výrazy lidí z fotobank a Instagramů. Pravdou je, že někdy se za těmi letními úsměvy skrývají tajemné ideje, které nevidíme.

Konec léta není podzim života

neděle 22. září 2019


O tom, že tělo a mysl nejsou oddělené nádoby, už asi jen málokdo pochybuje. Možná si však neuvědomujeme, že každé naše přesvědčení může mít vliv nejen na naše tělo, ale také na celkovou spokojenost v našem životě. V oblasti zdraví se klade stále větší důraz na psychosomatiku a na to, že si do života přitahujeme nejen nemoci, ale také určitý typ událostí.

Placebo a nocebo efekt aneb jak mysl řídí naše těla i životy

úterý 17. září 2019


Ať se klidně zařadím mezi nominanty Bludného balvanu, ale chtěl jsem říct, že opravdu nevěřím evoluční teorii Charlese Darwina. Rád se před spaním dívám na dokumenty o vesmíru, o všech těch kouzlech života a světa kolem nás, ale jak se dopotácí vypravěč s kamenným výrazem k tomu, že lidé se vyvinuli za pomocí nahodilých genetických mutací z opic a opice kdoví z čeho, musím jen kroutit hlavou. Naše těla prý vznikla z malých organismů, z vajec se stávali slepice, ze slepic vejce, z ryb chameleoni, mikroorganismu vyrašilo oko, ucho, pusa a nos, aby viděla, slyšela, chutnala a cítila, že tady zkrátka něco nehraje. Článek vkládám do osobní rubriky, protože nejde o žádnou analýzu, jen subjektivní pohled.

Proč nevěřím Darwinovi a jeho evoluční teorii

čtvrtek 12. září 2019


Existuje duše, a pokud ano, co to vlastně je? Tuhle otázku si asi pokládal každý, kdo stejně jako já nechce uvěřit, že jsme jen chodící maso, krev a kost ovládaná nespočetnými chemickými reakcemi. Třeba jsme jako lidé příliš sebestřední, když doufáme, že je v nás něco víc, ale faktem je, že celý náš život se neodehrává (pouze) v materiálním světě, je vystavěn na abstraktních záležitostech, emocích, myšlenkách a neprozkoumaném duchovním aspektu. Vzdor všem argumentům, které nahrávají materialistům, se nám stále nepodařilo vyskalpelovat myšlenku z mozku, skutečně porozumět funkci abstrakce ani jsme nezjistili, co se s tím vším stane po smrti. Není tedy naše duše synonymem pro nemateriální svět, který stejně nějak vnímáme?

Existuje duše a jak funguje?

sobota 31. srpna 2019


Představte si, že byste mohli znát odpovědi na jakékoli otázky? Knihy Davida R. Hawkinse nabízejí zajímavý vhled do našeho vlastního vědomí. Jeho kniha Moc versus síla mi připomenula jedno zásadní pravidlo při budování životní filozofie: Všechny ty odpovědi nemusejí být venku, naše vlastní tělo je nosí v sobě. Představte si, že každá kapka je spojená s oceánem, může čerpat jeho sílu. Stejně tak jsme my všichni součástí jednoho celku a všichni máme přístup k jeho databázi, k té obrovské knihovně, byť jsme my sami pouze jednou knihou. 

David. R. Hawkins: Moc versus síla nabízí přístup k pravdě, kterou známe podvědomě

sobota 24. srpna 2019


K dnešnímu článku mě trochu vyburcovala diskuze nad tím, zda má, nebo nemá být povinná matematika u školních maturit. Na začátek bych chtěl zmínit, že jsem pro co nejmenší zásah státního aparátu do občanských svobod, mezi které počítám také to, zda se maturant může rozhodnout, kterému předmětu se věnovat chce a s kterým bude nadále trávit svůj čas.

Školní systém a povinná matematika, kterou musíme za každou cenu umět

sobota 17. srpna 2019


Zjistil jsem, že většina mých strachů vždy nějak souvisela s dalšími lidmi. Co si budou myslet, jak mě budou vnímat, zklamu je, splním jejich očekávání, budou mě mít rádi, budou mě přijímat, pochopí mě, odsoudí mě? Paradoxním jevem ve společnosti je, že klid, vyrovnanost nebo štěstí nám neposkytnou lidé a věci v okolním světě, ale zato nám jednoduše mohou způsobit chaos, strach nebo vztek. Nakonec je to vždycky naše mysl, která rozhoduje o důležitosti externích jevů. Snažíme se žít podle očekávání, protože chceme žít bez problémů, ale ty se jen transformují do jiné osobnější podoby vnitřních rozporů.

5 zjištění, proč nežít podle očekávání společnosti

středa 14. srpna 2019


Způsoby, jakými si lidé vybírají knihy, mohou být různé. Někdo dává na doporučení svých přátel, jiní sází na svou intuici jen podle názvu či obálky, další si pročtou anotaci. Ať už je způsob výběru nové knihy jakýkoliv, obvykle se jedná o velmi zkratkovitý počin – z malého množství informací si vybíráme, s jakou knihou budeme trávit hodiny našeho času. Někdy tedy může být klíčové, zda je daná kniha tlustá bichle nebo kratičká novelka.

Tloušťka knihy a počet stránek: Je libo rozsáhlé, nebo tenké?

neděle 11. srpna 2019


Festivaly typu Prague Pride u některých lidí vyvolávají kontroverze, ať už jsou to lidi heterosexuální nebo i ti, kdo patří přímo do skupiny LGBT+. Dnešním článkem bych chtěl trochu polemizovat a reagovat na ty, kteří se domnívají, že jde pouze o karneval ulítlých kostýmků, který vlastně dělá minoritní sexuální části populace jenom ostudu. To se může zdát pochopitelné pro ty, kteří znají zkratkovitý mediální obraz celé akce a nerozumí příliš celému jejímu smyslu – a ten se netýká jen otázky práv a zodpovědnosti LGBT+, ale právě i všech těchto kostýmů. Můžu se oblékat jako kluk, můžu se oblékat jako holka, můžu se oblékat jako jednorožec.

O festivalech gayů a leseb aneb proč má Prague Pride smysl

sobota 10. srpna 2019


Už odmalička jsem nerozuměl světu kolem sebe a hledal jsem odpovědi na ty nejrůznější otázky, které ovšem nepřicházely. Nebo jsem si to tenkrát spíš neuvědomoval. Odpovědi na tomhle světě lovíme nikoli slovy, ale tím, co prožíváme. To, co se nám děje, nám své odpovědi neustále vkládá doslova přímo před čumák, ale my se někdy jen nechceme zbavit zakořeněných návyků. Změna perspektivy vyžaduje ochotu zbavit se toho, co nás dlouho zatěžuje, ale na co jsme si už zvykli.

Možná nezapadáte a nepatříte do tohoto světa – dobře

sobota 27. července 2019


Název téhle knihy psaný nepřehlédnutým fontem vás praští už zpoza rohu. Zvláštní autorův přístup, jak přilákat pozornost i těch, kteří se o osobní růst nebo filozofii všedního dne moc nezajímají. Nemohu říct, že by obsah téhle knihy byl nějak převratný a určitě existuje spousta lepších, ale jako jednohubka, která dokáže připomenout všední pravdy neotřelým způsobem, se určitě hodí.

Mark Manson: Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele je motivační jednohubka

pátek 26. července 2019


Někdy se přistihnu, jak běduji nad tím, co bych mohl mít a nemám, až skoro přehlížím to důležité. Kdybych měl jmenovat všechno, co mám, asi by to nebyl moc dlouhý seznam, naštěstí v životě čísla nejsou zase tolik důležitá. 

Kvantita, nebo kvalita aneb méně je někdy více

sobota 6. července 2019


Spousta lidí nepřijímá svou odpovědnost za své činy, protože se domnívá, že tím za ně přizná vinu. Vina a odpovědnost jsou termíny, které se mnohým mohou zdát totožné, ale nejsou. Žijeme ve společnosti, která ráda hledá viníky za cokoliv, vždycky za to někdo může. To je pravda. Zaměřujeme se na to, co je podle nás chybné, a ještě navíc pliveme jedy nebo je sami polykáme.

Jaký je rozdíl mezi vinou a odpovědností


Pravidelně před spaním mě přepadá pocit divení se. Divení se všemu, co je kolem mě. Kam jsem se to dostal a jak to všechno vlastně funguje. Už předsokratovští filozofové se nespokojili s tím, že žijeme na krunýři želvy nebo že bouřky ovládá Tór s mýtickým kladivem a se svým vozem taženým nebeskými koňmi. Když tyhle mýty kdysi nějací Homér či Hésiodos zapsali, navodila se nová situace, neboť o čem lze číst, o tom lze diskutovat, a zejména pochybovat. Xenofanés pak vyslovil názor, že lidé si vytvořili bohy k obrazu svému. Je pravda, že existence Boha či bohů je zkrátka jen něco, na co přijdeme ve chvíli, kdy nás přepadne onen tíživý pocit divení se?

Co je hybná síla přírody a vesmíru? Existuje Bůh?

úterý 2. července 2019


Žijeme v konzumní společnosti, kde se neustále zvyšuje počet psychických nemocí. Všude kolem nás poletují rady o tom, jak být šťastný, faktem ale je, že vaše štěstí je pro určitou společenskou oblast spíše přítěží. Ne že by nám ho ostatní nějak zvlášť záviděli – i když to se také stává – jde spíš o to, že šťastný člověk si jednoho dne uvědomí, že to, co mu okolí nabízí, není pro štěstí zase tolik důležité a že když něco potřebujeme, tak to nevlastníme. Je to naopak, my se staneme vlastnictvím.

Proč spokojenost není dobrá pro byznys

středa 26. června 2019


Evergreen je v překladu něco "stále zeleného" čili to, co jen tak nezvadne a neusychá. Evergreenem může být třeba známá písnička, která se neustále opakuje v rádiích už dlouhé desítky let a pravděpodobně z nich ani jen tak nevymizí. Čím dál častěji se však evergreen pojí také s textovým obsahem, o kterém bych vám chtěl dneska něco povědět, protože ať už píšete nebo cokoliv tvoříte, je přeci důležité nestát se "rychlokvaškou", tedy něčím, co zažívá jen svých pět minut slávy a pak nadobro odtančí ze scény.

Co je evergreen aneb o věcech, které nikdy nestárnou

sobota 15. června 2019


Českou literaturu ve své literární rubrice příliš často nezmiňuji a je to jednoduše proto, že jsem ještě nenarazil na českou knihu, která by ve mně rezonovala dlouhé dny a k jejímž myšlenkám bych se vracel během svého života opakovaně. Věřte, že jako absolvent českého jazyka a literatury už jsem něco z té naší kotliny přečetl (ač to byla převážně všemi známá klasika a hromada poezie), kdybych měl však z celé té hromady vybrat jednoho autora, který může s nesnesitelnou lehkostí konkurovat světu, byl by to právě Milan Kundera.

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, která na mě zcela dopadla

úterý 4. června 2019


Jeden z nejzakořenějších strachů mnohdy bývá paradoxně strach ze štěstí. Není to o tom, že bychom měli fobii užívat si života, jen si často zkrátka nedovolujeme být šťastní. Máme spoustu důvodů, proč se domníváme, že štěstí vlastně ani nejsme hodni – ať už je to třeba zakořeněná vina, obavy zpřetrhat staré vazby, neúcta k sobě samým nebo jen lenost vykouknout z komfortního pokoje, jenž se časem stává vězením, které jsme si my sami vybudovali.

Strach být šťastný

pátek 24. května 2019


Blogování už je nějaký ten pátek moje součást, přesto se s ním v off-line světě nijak zvlášť nechlubím. Představit se dnes jako bloger (nebo blogger), influencer či youtuber vyvolává u mnohých zkrátka viditelný či skrytý úšklebek. A možná je to zcela opodstatněné, protože vést si nějaký deníček a podsouvat ostatním svoje řeči asi není zrovna ta nejušlechtilejší práce ze všech. Smysl to má pro samotného autora blogu a pro čtenáře, kteří z něj odcházejí s nějakou myšlenkou. Ať se však blogování jeví jakkoli povrchně nebo se řadí do kategorie nepodstatné občanské pseudožurnalistiky, i ono má podle mě ve společnosti své určité místo.

Jak se pohlíží na blogery?

středa 22. května 2019


Nedůvěřivost se na nás sápe ve chvílích, kdy nás zklamalo naše očekávání. O nedůvěřivosti jsem se v životě také něco naučil. Prošel jsem si samozřejmě obdobími, kdy jsem naivně a slepě věřil každému, ale postupnými zklamáními z toho člověk tak nějak vyroste. Stejně jako z přesvědčení, že nás zklamali druzí. Je totiž hrozně jednoduché předávat druhým odpovědnost a následnou vinu za to, že se cítíme zklamaně. O něco složitější je přiznat si, že za mnohými zklamáními je zkrátka naše nereálné očekávání a že jsme si ho přivodili zcela sami.

O víře ve druhé aneb proč je těžké důvěřovat

neděle 5. května 2019


Že prý krása není důležitá? Ale kdepak. Přečetl jsem mnoho úvah k tématu krásy, ale pořád se s nimi nějak nemohu ztotožnit. Tu se píše o tom, že pravá krása je skrytá uvnitř, tady zase o tom, že být krásný neznamená být chytrý (ano, ale souběžnost neznamená implikaci), jinde zase o tom, že naše duše se projevuje také do našeho celkového vzhledu, což podle mě také není zcela platné. Jak to s tou krásou vlastně je?

Krása jako vstupenka kamkoliv

čtvrtek 25. dubna 2019


Na málo věcech lze vypozorovat relativitu tak dobře jako právě na zázracích. Věřím tomu, že zázraky jsou součástí našich všedních životů, jen jsme si na ně zvykli. Když totiž vídáme nějaký zázrak příliš často, zevšední. Co nám zevšední, toho si pomalu přestáváme vážit.

Existují zázraky?

úterý 16. dubna 2019


K japonskému spisovateli jsem se vrátil po letech poté, co jsem četl jeho sbírku úvah Spisovatel jako povolání, ale protože psal pouze o své profesi, zajímalo mě, jakým způsobem se umí popasovat se samotnou beletrií. Moje instinktivní ruka sáhla po jednom z nejznámějších románů Norské dřevo. Nevěděl jsem, do čeho vlastně jdu, o čem kniha je ani jakým způsobem se mnou dokáže zamávat.

Haruki Murakami: Norské dřevo aneb melancholie, sex a deziluze

sobota 6. dubna 2019


Moje myšlenky se často stáčí k úvahám o životním štěstí, aniž bych si mnohdy uvědomoval, že právě tyto úvahy nakonec mohou působit ještě větší smutek. Nedovedu si přestavit horší scénář, než se stát věčným hledačem štěstí. Štěstí je natolik abstraktní záležitost, že se ve své definici bude neustále měnit a nabírat na sebe nové a nové ambice, které pro něj musíme splnit. Jinak řečeno je zažitou představou, že k dosažení štěstí je třeba přinést oběti. V této definici ale štěstí nikdy nedosáhneme. Je to, jako bychom chtěli znát odpovědi na všechny otázky, při čemž bychom zapomněli, že každá odpověď může přinést otázky nové.

Proč štěstí nikdy nedosáhneme

čtvrtek 28. března 2019


Vydat někdy knihu byl vždycky jeden z mých největších snů. Už jako malý capart, kdy jsem psal své katastrofální prvotiny, jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych se jednou stal oficiálně spisovatelem. Zatímco spoustě lidem jejich dětské sny tak dlouho nevydrží, mě se drží dodnes. Když jsem vytvářel blog Jerryho Writera, jedním z hlavních cílů bylo zviditelnit se a najít toho správného nakladatele pro moji knihu Lovec hledá odpovědi, a pokud by to vyšlo, třeba i pro ty ostatní knihy. Věřte mi, že takové hledání je plné překážek a především čekání, ale možná jsem si potřeboval počkat, aby moje tvorba dozrála a mohla se předat dál. Je to vlastně vždycky lepší než šití horkou jehlou.

Jak jsem našel nakladatele pro svou knihu

sobota 16. března 2019


Spisovatelé, umělci a další tvůrci někdy tápou v oblasti autorských práv, ve skutečnosti jde ale celkem o jednoduchou záležitost. Vlastně si dodnes pamatuji, že jsem měl sám obavy ohledně autorství – co když někdo moje dílo ukradne? Co když ho někdo obšlehne? Co když někdo čmajzne moje "geniální" spisovatelské nápady?! Pokud jako začínající autor vyžadujete zpětnou vazbu – a že byste ji vyžadovat měli – jsou tohle otázky, které vám dělají vrásky zbytečně.

Copyright: Psaní knihy a autorská práva

sobota 9. března 2019


Tu noc jsem si uvědomil něco zásadního, přestože některé poznatky nepopíšu, byť bych byl sebevíce básnicky vychytralý. Bál jsem se všech stínů, co se tvarovaly z nejrůznějších předmětů v pokoji, a ve tmě jsem viděl zjevení, která na mě dozajista číhala z přebujelé představivosti. Dřevěný nábytek tehdy praskal více než kdykoliv jindy, podlaha vrzala, jako by někdo zahrál na rozladěné housličky nebo drápal špičatým nehtem po plechu, do toho občas zabouchalo topení, aby mě šibalsky polekalo. A uprostřed obklopení kvílivého zla jsem ležel na posteli a bál se pohnout, ztuhlý jako mumie a svázaný v bandáži jménem pavor nocturnus – noční běs.

Jak jsem se našel v tichosti a tmě

pondělí 4. března 2019


Ani jsem si nevšiml, jak ten čas chvátá. Jsou to už 2 roky, co jsem spustil svůj blog, a za tu dobu se zase pořádně rozrostl. Chtěl bych vám proto ze srdce poděkovat za podporu, kterou mi dodáváte tím, že opravdu čtete moje knihy a články, píšete mi úžasné zprávy a komentáře, rozrůstáte se na všemožných sociálních sítích a vlastně jste tou nejlepší komunitou, jakou si může autor přát. Přikládám nějaké statistiky a čísla, která samozřejmě nejsou tak důležitá jako váš skutečný zájem, přesto se na ně rád dívám a nestačím se divit, že jich už je tolik.

Dva roky jako Jerry Writer

čtvrtek 28. února 2019


Okamžiky se mihotají. Co se nám zdá samozřejmé, je ve skutečnosti zázračné. Probouzíme se, dýcháme, otevíráme oči, jíme a pijeme, začínáme přemýšlet o našich snech a vyhlížíme další z řady dnů, jejichž řetězec se může zdát nekonečný. Ale není. Zvykli jsme si žít a nepřemýšlet tolik nad existenciálními otázkami – stejně je neovlivníme, že? Dozvěděl jsem se, že jednoho mého známého postihla vážná nemoc. Rakovina jako by chodila po špičkách. Objevuje se čím dál častěji, plíží se nenápadně, ale nepřemýšlíme nad ní, protože je to truchlivé a nepříjemné téma. Až když se dotkne nás nebo lidí v našem okolí, můžeme si zase na chvíli uvědomit, jak je život pomíjivý a co v něm hraje klíčovou roli.

Čeho můžeme litovat na smrtelné posteli

středa 27. února 2019


Mladí lidé často nadávají na starší, starší zase na mladé. Kdyby dnešní mladí lidé žili v době svých rodičů, chovali by se jinak než oni? A kdyby starší vyrůstali dnes, podobali by se svým dětem? Volili bychom stejnou stranu? Chodili bychom na římské zápasy, kdybychom žili ve starověku, přestože nemáme rádi násilí? Myšlenkou dnešního článku je přijít na to, zda jsme predestinováni tím, co se děje okolo nás (naším postavením, politickým režimem, majetkem, vzděláním, mírou svobody – zkrátka dobou a stavem společnosti), nebo jsme individuální bytosti, které se mohou v každém případě rozhodnout, že se nějak změníme, pokud budeme chtít. Jsme to my lidé, kdo se mění, nebo je to doba, která udává náš trend?

Jak se mění lidé a společnost

neděle 24. února 2019


Hodně lidí spojuje svou životní filozofii s tím, co se stane po smrti. Upadneme do nicoty, projdeme očistcem, podstoupíme nějaký tribunál, reinkarnujeme se, budeme žít v ráji, setkáme se s mrtvými... zkrátka často upínáme svou víru na jakési ukončení, místo abychom se vrátili na začátek. Možná tu totiž nejsme kvůli nějaké přípravě na posmrtný život, nýbrž kvůli tomu, jak jsme si svůj život uspořádali ještě před narozením. Zní to jako fantasmagorie? Rád bych vás dnes seznámil s některými svými úvahami o životě a smrti.

Život před životem: Vybrali jsme si život ještě předtím, než jsme se narodili?

pátek 22. února 2019


Pokud mě ještě nesledujete na Facebookové stránce, mohly vám uniknout některé z mých kraťoučkých úvah, které jsem sepsal jako statusy. Protože vás o ně nemohu ošidit – aneb škoda myšlenky, která je nevyslyšena – sepsal jsem seznam všech facebookových statusů do dnešního článku. Většina z nich se týká pochopitelně spisovatelského řemesla, ale doufám, že některé dokáží také motivovat nebo inspirovat.

35 statusů a myšlenek z facebookové stránky


Kdybych měl nějak uspořádat největší překážky svého života, zcela jistě by souvisely se strachem. Strach je přirozený a pomáhá nám překonávat nás samé, protože po jeho překonání můžeme prozkoumávat nové obzory. Jsou ovšem situace, kdy vás strach natolik ochromí, že mu propadnete. A existují lidé, kteří vidí bubáky i tam, kde jiní vidí naprosté bezpečí. Ano, jsem jeden z těch lidí, ale zároveň jsem se naučil některé zbytečné bubáky odhánět. Rád bych vám pověděl jak.

Jaké paradoxy zažívá člověk s úzkostí či panickou poruchou

pátek 15. února 2019


Jestliže se vám zamlouvaly knihy od švédského spisovatele Jonase Jonassona (Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel), nejspíš se vám bude zamlouvat také mé dnešní doporučení. Jonassův švédský kolega Fredrik Backman totiž ve svém příběhu o muži jménem Ove používá podobné vypravěčské postupy, nezalekne se ani černého humoru nebo rozdělení knihy na přítomnost a retrospektivní části. Přes zdánlivou podobnost jde však o docela jiné vyprávění.

Fredrik Backman: Dojemně humorné příběhy

středa 13. února 2019


Název dnešního článku jsem si vypůjčil z citátu, který je připisován autorce Harryho Pottera J. K. Rowlingové. Shrnuje totiž něco, co si kvůli strachu opustit naši bezpečnou zónu často ani neuvědomujeme. Nic nedělat je často horší než dělat chyby. Zároveň ale žijeme v natolik šíleném světě, že je často složité zvolit tu správnou cestu, na které bychom byli natolik produktivní a zároveň nevyčerpaní.

Lhostejnost a pasivita může způsobit větší škodu než neúspěch

neděle 10. února 2019


Zajímáte-li se trochu více o formální náležitosti knižních publikací, pravděpodobně jste už narazili na pojem ISBN. Jde o zkratku International Standard Book Number (Mezinárodní standardní číslo knihy), která znamená jakýsi jednoznačný kód pro každou knihu, která se publikuje či vydává veřejně. Je seskládáno z arabských číslic, případně z doplňujícího znaménka X, jež nahrazuje číslo 10.

Co je ISBN

pátek 8. února 2019


Často se díváme na svět, přemýšlíme o něm, pokládáme si ty nejpodivnější otázky, ale zároveň si neuvědomujeme, jakým směrem se naše myšlení vlastně ubírá. Jsme navyklí přemýšlet specifickým způsobem, některým věcem věříme, aniž bychom dokázali vysvětlit proč, a na různou problematiku se díváme pouze jednou perspektivou. Jací vlastně jste? Řídíte se spíše zkušeností, nebo rozumem? Jsou pro vás důležitější myšlenky, nebo hmotné věci? Jste spíše vědečtí, nebo spirituální? V dnešním článku bych vám rád shrnul základní životní filozofie, které lidé užívají v každodenním životě. Po jejich pojmenování je určitě začnete více vnímat kolem sebe.

Základní filozofické směry, které by měl každý znát

čtvrtek 31. ledna 2019


Většinou se snažím vidět v lidech to dobré, protože není na místě odsuzovat, pokud neznáme daný životní příběh. Jednou za čas se ale setkávám s takovými lidmi, u kterých se mi rozplynou všechny pohádky o pozitivních duhových jednorožcích a prostě si jen klepu na čelo. Někdy k tomu stačí pouhé čtení diskuzí pod nejrůznějšími politickými zprávami, jindy to je zase neohleduplný člověk v MHD, který si svým dvouhodinovým telefonátem neuvědomuje, že jeho soukromý život všechny cestující nezajímá. To jsou takoví ti denní energičtí upíři, kteří se naštěstí obvykle vytratí stejně tak rychle, jako když přišli. Existují ovšem sofistikovaní manipulátoři, jejichž "upírismus" na první pohled nevidíme, protože se projevuje pouze za našimi zády.

Falešní lidé, kteří pomlouvají a lžou

čtvrtek 17. ledna 2019


Odmalička jsem vedl nějaké vnitřní rozhovory. Už jako dítě jsem věděl, že mám v sobě hlas někoho, koho ještě pořádně neznám, ale mám celý život na to, abych zjistil, kdo to vlastně je. Není to nic nadpozemsky spirituálního – nebo možná je, jen si myslím, že podobný hlas má v sobě každý z nás. Mluví ke mně, mluví k vám, ale otázkou je, jak moc dokážeme tomuto každodennímu zázraku naslouchat.

Vnitřní hlas: Jak jsem našel své odpovědi

neděle 13. ledna 2019


Aby bylo jasno na začátek, při psaní můžeme využívat hned několik možných úhlů pohledu. Nejčastější je vyprávění v první osobě (já), kterému se říká ich-forma, a vyprávění v osobě třetí (on, ona, ono, oni), což je zase er-forma. Existují i vzácnější případy tzv. du-formy, kdy autor oslovuje čtenáře ve druhé osobě (ty, vy), ale třeba takový Jakub Deml takto oslovoval květiny ve své sbírce Moji přátelé; častěji se však du-forma vyskytuje třeba  dopisním stylu s jasným adresátem. Pokud při tvůrčím psaní váháte, kterou osobu zvolit, třeba vám při rozhodování pomůže dnešní krátké shrnutí.

Volba vypravěče: Ich-forma, nebo er-forma?

čtvrtek 10. ledna 2019


Když už se nesetkávám s názory, že je na něco někdo příliš mladý, přijde někdo, kdo se zase domnívá, že je příliš starý, než aby něco nového začínal. Nové začátky bývají už z principu těžké pro každého, nikdy na ně však není pozdě, zvláště pokud nám mohou jednoho dne zaručit větší spokojenost.

Je pozdě?

pondělí 7. ledna 2019


Čím je člověk starší a ohlíží se zpětně za svým životem, uvědomí si, že některá pravidla, která se odmala učil, přestávají dávat smysl. Nejvíc společenských dogmat jsme pravděpodobně přijali v rámci naší rodiny, od maminky, tatínka a babiček, jiné se nám ale, byť třeba nevědomky, snaží vštípit také vzdělávací systém nebo média. Kolikrát přijmeme za pravdu něco, co nemáme odzkoušené z vlastní zkušenosti, a tak slepě důvěřujeme moudře znějícím myšlenkám, přestože pravda se nestará o to, jak zní. V dnešním článku bych vyjmenoval několik nejhloupějších rad, kterých se někdy stále držíme.

Se všemi za dobře, poslouchej autority a další blbé rady