středa 26. prosince 2018

Jak odpustit a proč je odpouštění důležité


Každému z nás se jistě stalo něco, co se nesnadno zapomíná a ještě hůře odpouští. Proč bychom měli vlastně odpouštět, jestliže nám někdo opravdu ublížil? Můžeme si říct, že si daný člověk naše odpuštění nezaslouží, měl by se vykoupat ve vině a užírajícím svědomí nebo být potrestaný. Naše mysl nezřídka přiživuje všelijaké osobní křivdy, pečuje o ně, je odsuzovačné, trestající, zlostné až nenávistné. Pokud kolem sejeme vinu, znamená to, že se vzdáváme vlastní odpovědnosti za to, co se nám stalo, a přenášíme ji na své okolí. Pliveme jedy, rozdáváme rány a utápíme se v bažině, kterou jsme si sami napustili.

Proč neradi odpouštíme


Budujeme své ego postavené na názorech, hodnotách a osobních pravdách. Pokud někdo jeden z těchto pilířů podkope, chceme se bránit. Máme totiž vztek a první, na co myslíme, je pomsta. Bojujeme spolu, soutěžíme, musíme se neustále utvrzovat ve svých pravdách, porážet druhé, vítězit a nalézat viníka konkrétní situace. Za tohle může tenhle, tahle může zase za tamto.

Odpustit je těžké, protože se často zdá, že jsme kvůli tomu slabí, splachovací nebo se nedržíme svých hodnot, které jsme si tak pracně vybudovali a za které se schováváme. Zároveň pro mnohé odpuštění znamená něco jako zapomenutí, jako bychom dávali najevo, že se vlastně nic nestalo, čímž degradujeme nejen naše vlastní vystupování, ale celou situaci, která pro nás ve skutečnosti byla bolestivá. Zde uvádím několik častých obhajob lidí, kteří se rozhodli neodpouštět:
  • Když budu neustále odpouštět, lidé se mnou začnou akorát zametat.
  • Odpuštěním se vlastně samotný problém nevyřeší.
  • Chybovat je lidské, odpouštět je božské, ale já nejsem Bůh.
  • Odpustit znamená zapomenout, ale já nezapomínám.
  • Odpuštěním přiznám svou vlastní vinu apod.
Žádný z těchto argumentů ovšem není pravdivý, protože skutečné odpouštění neznamená zapomenout, přenést vinu sám na sebe, změnit minulost nebo se přestat chovat racionálně. Tím, že odpustíme, nepravíme, že danou situaci legitimizujeme jako správnou nebo dovolíme, aby se znovu opakovala. Dokonce si někdo naše odpuštění podle ostatních ani zasloužit nemusí, ale je klíčové uvědomit si jednu zásadní věc – neodpouštíme kvůli druhým, ale především kvůli sobě.

Co znamená odpustit


Odpustit znamená svalit ze sebe všechny ty negativní kameny, které nás tíží. Dlouhodobě zakořeněná vina v nás budí nejen nevraživost, ale podle psychologů také nejrůznější zdravotní problémy. Dokud neodpustíte, vaše mysl vám nedá pokoj a bude danou věc vytahovat pořád dokola, protože je ve vaší hlavě zahnízděná a vy ji zahříváte.

Je v pořádku vyjádřit své emoce. Být naštvaný, zklamaný nebo smutný. Můžeme křičet, brečet nebo se izolovat, nicméně ve chvíli, kdy se naše emocionální hladina trochu vyrovná, je na čase nechat danou věc odplout. A proč? Protože přeci nechceme, aby nám nějaká negativní událost určovala směr našeho myšlení, abychom se k ní neustále vraceli a donekonečna se v ní prohrabovali jako na smetišti.

Pro některé lidi je šíření viny obsese, zvláště pokud se za viníky považují oni sami.

Při odpouštění nemůžeme očekávat, že se něco venku změní. Je pravděpodobné, že když nám někdo ublíží, ani se nám nebude omlouvat, nebude se cítit zodpovědný za naše emoce a nepřestane dál ubližovat. Na tom ale není zase nic tak překvapivého, je to zkrátka jiný úhel pohledu. Odpustit neznamená nutně dávat druhou (třetí, čtvrtou...) šanci. Myslíme si, že ten, kdo zavinil naši bolest, je ten jediný, kdo ji může zase nechat odeznít, ale to je lež. My se musíme zaměřit hlavně na to, co trápí nás, a jak žít v harmonii přesto, že nás někdo vykolejil. Odpustit tedy znamená:

  • Přijmout situaci, jaká je, a pokud možno poučit se z ní.
  • Přestat se snažit neustále někoho obviňovat a začít žít v míru.
  • Odhodit negativní emoce a nezatěžovat mysl minulostí nebo další bolestí.
  • Myslet spíše na přítomnost či budoucnost. 
  • Nezahlcovat mysl někým, kdo za to vlastně nestojí.
  • Vymanit se z role oběti, která nic nezmůže.
  • Neutápět se v sebelítosti.
  • Pochopit, komu jsme dávali svou energii, jak jsme s ní nakládali a jak bychom to měli či neměli dělat v nadcházejících situacích; vymezit se.

Jak odpustit


Řada lidí ví, že by měla odpouštět, jen zkrátka netuší, jak na to. Tak rádi bychom odpouštěli, ale co když nám někdo ublížil opravdu nesmírně bolestivě? Už v této otázce existuje znovu ona perspektiva, že nás někdo ovládá, zatímco my jsme ti, kteří trpí, a že se dokola šťouráme v otevřené ráně.

Odpuštění skutečně neznamená vymazání chyby. Co se stalo, nelze vzít zpět. Proto musíme nahlížet na odpuštění jako na něco, co se netýká těch, kteří nám něco udělali, ale jako na něco, co se týká nás samých – proč bychom měli trpět kvůli chybě někoho jiného? A čím víc nás něco bolí, tím víc bychom měli odpouštět. Odpustit znamená vykonat jediný možný akt, který nám v případě spalující viny či vzteku pomůže. Co neodpustíme, to se nám bude neustále připomínat jako ranní budíček.

Odpuštění nikdy není výrazem slabosti, je to naopak naše síla. Přejímáme odpovědnost, detoxikujeme se, měníme negativní energii na pozitivní.

Všichni chybujeme – je tedy jedno, chystáme-li se odpustit druhým nebo sami sobě. Dá se říct, že chyby jsou nevyhnutelné u všech, otázkou však zůstává, jak k jednotlivým chybám přistupujeme, jak se s nimi dokážeme srovnat a především, jak se z nich dokážeme poučit. Začneme-li je vidět jako příležitost k seberozvoji a poučení, odpouští se mnohem lépe. Udělat chybu je lidské, opakovat ji je již naše volba, proto se rozhodujme na základě toho, čím jsme si už prošli.

Duchovní význam odpuštění


Na odpouštění se lze dívat i z mnohem filozofičtějšího hlediska. Když pochopíme, že má každá situace v našem životě nějaký konkrétní význam a nic se neděje náhodou, lze jednodušeji připustit, že vlastně není vůbec co odpouštět.

Dějí se nám takové události, které nás mají posunout vpřed a zdokonalovat naše bytí tak, abychom byli šťastní. V určitých duchovních tradicích moudří lidé ani neodpouštějí, protože si uvědomují, že odpuštění znamená nejdříve rozsévat vinu. Vina však nikomu nepřináší ani zrnko užitku. Moudří lidé neodpouštějí nikoli proto, že je něco neodpustitelné, nýbrž proto, že ani nikoho neobvinili.

Negativní dopad viny však není zdůrazňován jen v duchovních příručkách, ale i ve zdravotnictví a vědě. Samotná zášť vůči druhým lidem u nás může bez výhrad vyvolávat spoustu negativních pocitů, ještě horší je však vina, kterou útočíme sami proti sobě, neboť je v ní skrytá sebenenávist. Odpuštění nám může pomoci smířit se nejen se světem kolem nás, ale zejména se světem v naší vlastní hlavě. Věnujme proto tuto chvíli k odpuštění; zapomeňme na viny a neviny či na soudy o dobru a zlu a zaměřme se na klid a mír v duši.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

0 komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.