středa 21. listopadu 2018

Divní lidé jsou nejvíce inspirativní


Když si projíždím náměty na všemožné příběhy, které bych chtěl jednou sepsat na papír, pokaždé mají něco společného – hlavní hrdinové jsou nějakým způsobem divní. Pokusil jsem se zamyslet, čím to vlastně je, a došel jsem k závěru, že podivní lidé bývají zkrátka nejzajímavější. Od určité chvíle jsem tedy začal brát slova jako divný, podivný či zvláštní jako komplimenty.

Podivní lidé jako zajímavé postavy v našem příběhu


V lidech nacházím nevyčerpatelnou inspiraci. Kolem nich se točí všechny příběhy, a čím se nějaký člověk chová podivněji, tím zajímavější je jeho příběh skrytý kdesi mezi řádky. Sám jsem svoje příběhy držel v sobě, byly bezpečně zašité v mém niterním světě, ale navenek jsem pak působil uzavřeně a nepřístupně.

Zařadil jsem se – nebo jsem byl možná zařazen – mezi outsidery, ale dneska jsem za to vděčný. Věřte nebo ne, být outsiderem má mnohé výhody: baví se s vámi především lidé bez předsudků, vyhnete se small talku a laciným frázím, poznáte další (zajímavé) outsidery a nakonec si ze všeho odnesete určité poučení do života. Pro mě je takovým poučením nesoudit ty, kteří sedí v koutě, protože jsem takovým člověkem býval (někdy stále jsem) a vím, že být ticho neznamená mít tichou mysl. Je to přesně naopak.

Přitahují mě zvláštní typy lidí. Ti, co se nějak odlišují, třebaže se houpou někde na okraji společnosti. Ve škole jsem si vždycky sedal k lidem, kteří se chtěli od pohledu distancovat od ostatních a kupodivu jsem se s nimi také nejvíce skamarádil – asi jsme měli podobný cíl. Nespadnout do průměru, vymezit se a číst to, co říkají lidé, když zrovna nemluví.

Neříkám, že stranit se společnosti znamená být pokaždé zajímavějším člověkem. Existuje spousta velice excentrických lidí, kteří jsou ve středu zájmu, svérázní, oblíbení a zajímaví právě tím, že jsou sami sebou. Být sám sebou je ta nejdůležitější ingredience zajímavosti, protože všechno ostatní je jen kopie nebo zoufalá snaha o ždibec pozornosti.

Moje trochu razantní myšlenka zní, že ten, kdo se chová především podle sebe, se dříve či později sám oddělí od ostatních a zařadí se do jiné užší skupiny lidí, než je většina. Jako by "být autentický" znamenalo "být trochu někde jinde".

Jak se inspiruji podivnými lidmi


Pokaždé, když vidím člověka, který se chová nějak překvapivě, snažím se najít důvody jeho počínání. Pokouší se daný člověk dostat na výsluní, schovává se, má nějaký zlozvyk, chová se neadekvátně v situaci či prostředí nebo řeční jinak, než lidé řečnívají? Ať je to cokoliv, vždycky je za tím schovaný příběh a větší hloubka.

A za každým podivným jednáním se skrývá také podivnější příběh hoden vyprávění.

Není to vlastně nic jiného než psychologická analýza. Každý člověk má určitou motivaci, cíle a především historii, která ho dohnala tam, kde se zrovna nachází, se všemi jeho radostmi a strastmi, odvahou i strachem, milostivostí i zlobou. Rozdíl je v tom, jak viditelně to každý z nás dokáže dávat najevo, ale když se člověk kvůli něčemu v životě chová jinak na veřejnosti (část jeho vnitřního světa se promítá ven), pak jde obvykle o hlubší příběh než ten, který ani nehne našimi vráskami.

Podivní lidé jsou zajímaví jak ve skutečnosti, tak v knihách. Být průměrný, jako všichni ostatní, je nuda nejen v reálném životě, nýbrž také v tom románovém. Nevím jak pro vás, ale jedním z mých největších strachů je prožít zcela průměrný a ničím nezajímavý život. Nikomu se nechce číst o člověku, který je přesně takový jako všichni ostatní. Jen další člověk z davu žijící zcela normální život.

Naštěstí se podle mě zajímavá podivnost ukrývá v každém z nás a stejně tak má každý z nás podivný příběh k vyprávění, který by druhé zaujal.

Proto, připadáte-li si jiní, podivní, nezapadající, zvláštní... pravděpodobně bychom byli kamarádi, neboť bych s vámi soucítil a ztotožnil se. Mám kamarády, s kterými dokážu dlouze mlčet, a považuju to za zajímavější než poslouchat něčí dlouhé řeči. Mám kamarády, s nimiž dokážu mluvit donekonečna, protože máme podobně "nenormální" pohled na svět. V obou případech se dá najít příběh, jen ať je upřímný a vychází z duše, protože takový příběh mě vždycky baví!

Tenhle článek jsem vložil do rubriky inspirace, protože věřím, že jen stěží najdeme větší inspiraci pro postavy v psaném příběhu jinde než v postavách v příběhu reálném. Všimněte si, že málokterá známá či kultovní postava je zcela normální, obvykle má schopnosti či vlastnosti, které se běžným živáčkům vyhýbají.

2 komentáře:

  1. Obyčejný člověk, který zapadá tě většinou nezarazí, neotočíš se za ním. Kdežto k tomu, co vypadá jinak, tvá pozornost sklouzne, aniž bys to vlastně chtěl, aniž by sis to uvědomoval. Je pravda, že v hodně knihách je člověk jiný, odlišný, dost často v románech je to někdo na okraji, koho lidé nepřijímají přes jeho podivnost, nakonec ten člověk něco dokáže právě díky té své podivnosti.
    Připomněl jsi mi to, když mi jednou můj mladší brácha řekl: "Ty jsi divná." A já mu na to odpověděla s úsměvem a slovy: "Já vím, vždycky jsem byla divná." Překvapilo ho to, že jsem na to tak reagovala, ale pravda je taková, že jsem si vždy uvědomovala to, že jsem jiná, někdo to nazývá divná.
    Hlavně ono, kde je ta hranice mezi normálností a divností? Co je vlastně normální? To, že se vymykáš standardům, ještě neznamená, že nutně jsi divný, to jsou jen ty dané standardy, na kterých lidé někdy až moc lpí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že otázka, co je vlastně normální, je v tomto ohledu klíčová. Divnost se dá také hledat všude, když se chce. Děkuju za zajímavý komentář, zdraví Jerry :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.