čtvrtek 8. listopadu 2018

Anthony Burgess: Mechanický pomeranč jako sonda do násilnické duše


Dílo, které bych vám chtěl dnešním článkem doporučit, nejspíš není určené pro jemné povahy, zato ale nastoluje poměrně zajímavou otázku ohledně směřování společnosti, násilí nebo generační propasti ústící ve vzájemné nepochopení. Spisovatel Anthony Burgess sepsal svéráznou novelu Mechanický pomeranč v roce 1962, díky možnostem volného překladu do tzv. "teen mluvy" jde zaručeně o dílo výjimečné a zároveň nadčasové.

Kdo je Anthony Burgess


Autora bych zařadil do skupiny spisovatelů, kteří se pohybovali na pomezí sociální kritiky, anti-utopie nebo filozoficko-politické literatury. Nabízí se připodobnění k děsivému světu George Orwella nebo Konci civilizace Aldouse Huxleyho.

Burgess se narodil v roce 1917 v Manchesteru, kde se také vzdělával. Strávil šest let ve službě v britské armádě a poté se stal ředitelem školy a také koloniálním úředníkem pro oblast vzdělávání v Malajsii a Bruneji. Od roku 1959 se pak věnoval zejména spisovatelské činnosti, po úspěchu tzv. Malajské trilogie

Jeho činorodost je věhlasná. Zkomponoval přes 150 hudebních děl, napsal muzikál pro Broadway, desítky divadelních her, překládal cizojazyčná díla nebo sepisoval kritické eseje. I v současnosti se stále řadí mezi nejprodávanější a vůdčí spisovatele, jejichž díla si vydobyla značnou oblibu navzdory jejich všestranným tématům (jmenujme například romány Všechno, jen slunce ne nebo The Complete Enderby). Anthony Burgess zemřel roku 1993 v Londýně.

Mechanický pomeranč – proč stojí za přečtení


Po dočtení Mechanického pomeranče jsem zůstal v úžasu, protože mohu s rukou na srdci pravit, že takovou knížku jsem ještě nečetl, což je pro mě zaručené plus. Už po prvních řádcích čtenáře přepadne pocit, že tenhle příběh je zkrátka jiný a jde si svou vlastní cestou, ať už v obsahové nebo stylistické rovině.

Právě stylistické zpracování, které nás zavede do jazyka pubertálního a násilnického gangu, je jedno z nejpozoruhodnějších, s jakým se můžeme v kultovní literatuře setkat. Sám Burgess čerpal adolescentní slang sice z ruštiny, ale český překlad (Odeon, 2016) si hraje hlavně s anglicismy, které v současné české společnosti výstižněji popisují jazyk mládeže. U některých slangových "verdů" se pobavíte, jiné jsou urážlivé, další se pokoušíte dlouze rozluštit, ale nakonec ve vás převládne pocit, že jde převážně o perfektní odraz toho, jak různé generace dokáží pracovat s jazykem a co všechno je možné přetlumočit do řeči puberťáka.

Forma je tedy nevšední, samotný obsah Mechanického pomeranče vás ale také nenechá chladnými. Je totiž především násilnický, často vulgární a s ničím se moc nepáře. Tyto násilnické scény jsou popisovány velice naturalisticky, přesto mají své opodstatnění. Budete se zamýšlet nad (ne)spravedlivostí světa, nad bezvadně propracovanou psychologickou stránkou hlavního hrdiny Alexe, nad otázkou viny a trestu, výchovy nebo nad smyslem lidské pokory. Mezi řádky, které vykazují násilí, je skrytá nevídaná hloubka.

V konzumaci alkoholu a drog, ve znásilňování, v přepadávání bezbranných obětí a naprostém nihilismu se dostaneme až k existenciální otázce svobodné volby a fungování společnosti, která využívá násilí jako mediální manipulaci k ovlivňování politických voleb. 

Pokud se budeme bavit o antiutopické části Mechanického pomeranče, nemluvíme jen o tom, že Burgess spatřuje ohavnou budoucnost především v nevychované mládeži a násilí (ubavení se k smrti nad všemožným trápením), ale pokouší se také o vizi toho, jak by lidstvo mohlo s násilnostmi a zločinností skoncovat. A jaké by to mohlo mít důsledky.

Zločin a násilí je staré jako lidstvo samo – už když prý Kain vztáhl ruku na Ábela – jaké by to bylo, kdyby se úplně vymýtilo? Bylo by to vůbec možné? A pokud ano, jak? Mechanický pomeranč operuje s těmito otázkami a zaručeně přispívá k diskuzi o tom, jaký vliv má násilí na běžný život člověka a jak se různé přístupy k násilí odrážejí v naší vlastní osobnosti.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.