pondělí 29. října 2018

7 hříchů versus 7 ctností


Ještě stále věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, ovšem takové tvrzení je zkrátka banalizující a polarizuje svět a lidské bytosti na dobré a špatné. Přestože se stavím ke katolické tradici často velice kriticky, protože je vždy poněkud nebezpečné, když někdo přesně káže, jak bychom se měli chovat, jeden koncept jsem si pro dnešní článek vypůjčil k hlubšímu zamyšlení.

Hříchy a ctnosti


Nepovažuji hříchy jako chyby, za které člověk skončí v pekle. "Hřích" je zkrátka určitý typ chování, který se jednou za čas projeví u každého z nás a je to naprosto přirozené. Koncept sedmi hlavních hříchů (hlavních, protože vycházejí z hlavy) nám nemusí sloužit jako něco, co by nás mělo zastrašovat a nutit k poslušnosti, nicméně nás může ochránit před různými psychickými nešvary.

Jak to vlastně myslím? Často kolem sebe (nebo i v sobě) vnímám, jak si někdo stěžuje. Člověk je nespokojený s tím, kam se dostal, kam směřuje nebo co cítí. Zároveň jsem se ale naučil, že ani tolik nezávisí na tom, co přesně se nám děje, ale jak se k dané situaci stavíme. Náš přístup ovlivňuje naše štěstí.

Rozdíl je v tom, že někdo na sebe nechá neúspěch spadat jako cihly, a někdo si z těch cihel postaví schodiště.

Biblický koncept hříchů a ctností, který zavedl v 6. století papež Řehoř I. Veliký, má v sobě uchované jedno zlomové poselství – varuje nás před důsledky určitého způsobu chování. Když přijmeme život jako něco, co není předem určeno osudem, nýbrž jako něco, co dokážeme sami ovlivňovat, získáme tím novou schopnost. Možnost uchránit se před osobním peklem.

1) Pýcha versus pokora


Pýcha (superbia) je tradičně uváděna jako první hřích, který nás svede na scestí. Není divu, je všude mezi námi. Pokud pojmeme pýchu jako běžný způsob chování, který se vyznačuje touhou po vyšší atraktivitě, vyzdvihováním se nad druhými nebo připadáním si důležitějšími než jsou ostatní, můžeme si také domyslet, jaké to pro nás bude mít následky.

Uvážím-li stav dnešní doby, řekl bych, že pýcha je často dokonce vyzdvihována. Zejména v populární kultuře je jasně zřetelná hranice mezi stranou běžných lidí a těmi, kteří jsou krásnější, bohatší, nadanější či mají zkrátka vyšší postavení. Vzbuzuje v nás snahu někomu se vyrovnat, vymezit se a ukázat svoji vlastní důležitost, která by nás posunula v pomyslném žebříčku domýšlivosti. 

Jistě to neznamená, že ten, kdo je bohatý, je automaticky pyšný, a naopak. Pýcha má však jednu jasnou charakteristiku – odděluje lidi od sebe a upřednostňuje zahleděnost jen do sebe, což pak může způsobit, že zbydeme opravdu jen my sami se sebou. Pyšný člověk končí sám.

Oproti tomu zde máme opoziční ctnost – pokoru (humilitas). Skromné chování, nesobeckost nebo zkrátka uvědomování si také vlastních nedostatků nás může posunout tam, kam opravdu chceme. Jakýsi respekt k druhým nebo zkrátka uvědomění si společného lidství se pak stává tím, co nás spojuje dohromady.

2) Lakota versus štědrost


Osobně se řídím pravidlem, že všechno co máme, stejně jednou rozdáme. Na téhle planetě jsme vesměs jenom na návštěvě a nemůžeme tedy s určitostí pravit, že to, co vlastníme, je skutečně naše. Naše největší bohatství se přitom neskrývá v nahromaděném majetku, ale v tom, co jsme schopni předat světu.

Lakota je charakteristická neochotou dělit se s ostatními nebo s těmi, kdo něco potřebují více než my sami. Osobně bych ji označil zkrátka za neochotu pomáhat, syslit si něco pro sebe, abych si zajistil, že na tom budu nejlépe, a podobně jako u pýchy, druzí byli pode mnou.

Být štědrý neznamená rozdávat úplně všechno, co mám, aniž bych při tom myslel na sebe. Je rozdíl mezi štědrostí a rozhazovačností. Štědrost (caritas) je velkorysá dáma, která je ochotná sdílet své štěstí s druhými. Pokud lpíme na nějakém majetku, stáváme se závislými, což vede akorát k tomu, že svazujeme sami sebe.

3) Závist versus přejícnost


Závist (invidia) je stejně jako další "hříchy" někdy běžnou součástí našeho života. Závidíme ostatním, protože bychom se rádi viděli na jejich místě, uměli to, co umí oni, nebo vlastnili jejich majetek. Je to jakýsi pocit nelibosti, když se někomu jinému daří. Problémem u závisti je, že se užíráme negativními myšlenkami a srovnáváním, místo abychom se zaměřovali na svoji vlastní cestu nebo se radovali.

Cesta ostatních lidí je jiná. Může se nám zdát lepší, ale to neznamená, že se tím nějak degraduje naše vlastní cesta. Všichni jsme schopní něco dokázat, někam se posouvat, být úspěšní – když opravdu budeme chtít. 

Závist vede k pomluvám se záměrem poškodit někoho jiného, při čemž ale nejvíce poškozujeme zejména sami sebe. Se závistí se automaticky stavíme do pozice poraženého.

Oproti tomu zde máme přejícnost (benevolentia), jež nás nic nestojí a díky které v sobě nehnízdíme žádné negativní pocity. Přejícnost je podle mě také znak, podle něhož se pozná pravé přátelství. S lidmi, kterým závidíme úspěch a tiše jim ho nepřejeme, se obvykle stýkáme ve chvíli, kdy chceme uloupit kousek z jejich štěstí. Většinou jsme ale jen ukřivděni a považujeme štěstí druhých za nespravedlivé. Jeden fakt: Všichni si zasloužíme být šťastní, není to žádný zločin.

4) Hněv versus mír


Věřím tomu, že když máme chaos uvnitř sebe, začne se promítat i všude kolem nás. Stejně tak to platí i u lidí, kteří jsou zasažení hněvem (ira). Samozřejmě je normální naštvat se a vypustit vztek, než abychom ho drželi v sobě. Potíž nastává, když je hněv silnější než my, a projevuje se dlouhodobě. Hněv začíná nenávistí nebo nezvladatelnou zlostí vůči jiné osobě, ale končí nenávistí nebo nezvladatelnou zlostí vůči nám samým.

Na druhém břehu leží mírumilovnost (patientia), kterou bych připodobnil k sebeovládání. Jde o shovívavost, vyrovnanost, ale i trpělivost nebo zdrženlivost. V praxi to funguje tak, že pokud se setkáme s rozhněvaným člověkem, žádný výsledek nepřinese, pokud se začneme chovat stejně. Věci se nedají řešit v hněvu, pouze v míru.

Být mírumilovný neznamená, že musíme ustupovat nebo se chovat slabošsky. Jde o řešení konfliktu tou nejproduktivnější cestou, jakou lze konflikt řešit. A pokud použiju znovu onu paralelu, když máme harmonii uvnitř sebe, začne se promítat i všude kolem nás.

5) Smilstvo versus cudnost


Smilstvo (luxuries) se někdy považuje za nevěru, ale může jít o prostou nestálost. V dnešní hektické době, kdy je jednoduché najít si přes mobilní aplikaci sexuálního partnera do pár minut, se zdá být otázka sexuální nestřídmosti možná poněkud zastaralá, ovšem stále bychom měli přemýšlet nad jejími důsledky, nehledě na možnosti sexuálních chorob.

Život se točí kolem vztahů a sex je jejich důležitou složkou. Partnerská věrnost je jedním z nejdůležitějších faktorů vzájemné důvěry, ale zároveň nám také může říct něco o naší vlastní hodnotě. To, jak nakládáme se svým tělem, odráží vztah k nám samým. Smilstvo označuje stav, kdy naše tělo lacině prodáváme či snižujeme jeho hodnotu. 

Proč je tohle důležité? Vědomí naší hodnoty utváří naše vztahy, neboť si k sobě pouštíme takové lidi, kteří odpovídají naší vlastní hodnotě. V partnerském vztahu jde pak o zásadní věc, protože málokdo chce žít vedle někoho, kdo s ním zachází jako s kusem hadru.

Cudnost (castitas) označuje čistotu duše i mravní bezúhonnost. Díky cudnosti jsme si vědomí možných důsledků, jež může způsobit naše chování druhým lidem, ale i nám samým – nestaneme se laciným zbožím jen tak pro kohokoliv, známe svou hrdost a žijeme v soucitném vztahu s naším vlastním tělem.

6) Obžerství versus střídmost


Obžerství, jinak také nestřídmost (gula), označuje přílišné požívání jídla nebo pití, ale v přeneseném smyslu se může jednat o jakékoli přílišné jednání. Přílišné jednání vede často k závislostem, které snižují kvalitu našeho života. 

Můžeme si představit ten nejzákladnější příklad, že když hodně jíme, budeme tlustí, což pravděpodobně způsobí i možné zdravotní problémy. Může jít ale také o požívání drog, cigaret, alkoholu, omamných látek a dalších nezdravých záležitostí.

Střídmost (temperantia) jako jedna ze sedmi ctností nám jednoduše ukazuje zdravý styl života (zlatá střední cesta), zatímco obžerství varuje před zdravotními riziky. Onen biblický hřích tedy můžeme vyložit jako hřích vůči našemu tělu, protože jsme to, co jíme.

7) Lenost versus činorodost


Na světě nejsme proto, abychom nic nedělali. Lenost (acedia) nemusíme považovat za hřích, ale jde o vzorec chování, který nás zkrátka nikam neposune. Máme-li proto nějaké sny, s leností se nikdy nesplní. Sny se totiž nikdy nesplní samy, ale teprve až když opustíme svou komfortní zónu a začneme něco dělat.

Za lenost se považuje též malomyslnost, duchovní znechucenost nebo absence víry v sebe sama. Vzdáváme se snahy cokoliv zlepšit, stagnujeme na místě a život nám začne proplouvat mezi prsty. Dostaneme se do pasti stereotypu, možná i úzkosti a depresí.

V protikladu lenosti stojí činorodost (industria) ve smyslu pracovní píle, úsilí či iniciativnosti. Pokud něco chceme dokázat, je třeba se snažit. I když upadneme, musíme vstát a snažit se znovu jít, protože zůstat na zemi nemá žádný smysl. Být činorodý znamená žít svůj život naplno. Nezapomeňme, že je dost možné, že jsme na téhle planetě pouze jednou, proto nemá smysl cokoliv odkládat.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

2 komentáře:

  1. Moje babička naopak říkávala: Lenost je začátek všeho hříchu.
    Ano, ona se jen tak neškodně tváří, ale z ní se generuje většina těch dalších. Pramení z ní nuda.
    A znuděný člověk snadno závidí, nenávidí, povyšuje se (prostě si nadměrně všímá a hodnotí okolí), dále mívá nadměrnou potřebu sexu, jídla a ostatních požitků až po závislosti.
    Kdežto kdo maká - na čemkoli a poctivě, ať už je to jeho práce nebo zaujetí pro jakoukoli jinou nikomu neškodící činnost - ten nemá čas na blbosti a produkci zla, ať už se mu líhne v hlavě (závist, nenávist, pýcha, lakomství) nebo jde o ty ostatní hříchy těla (nestřídmosti).
    Na to nemusí být člověk ani křesťan, aby si uvědomil, že pokud je ovládán těmito vášněmi, štěstí nepozná.
    Takové soukromé peklíčko už tady na zemi... člověk jako nesvobodný otrok svých myšlenek a pudů.
    Vlastně je to celé jen o dnes tolik nepopulárním sebeovládání. Protipól všech reklam, cílených na lidskou hloupost,lenost a nenažranost, které jsou tím nejlepším tržním artiklem a přímo souvisí s naší likvidací planety, kterou jsme dostali za obydlí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za zajímavý komentář, musím říct, že na té teorii lenosti určitě něco je. Přesně jak popisujete, líný člověk stagnuje a nejčastěji to dělá různými prohřešky (jež ho řirozeně nikam neposouvají). Ač se to nezdá, komfortní zóna zabíjí, je třeba být činorodý a vystoupit z ní. Líbí se mi Vaše shrnutí, je pravda, že dnešní společnost jakoby tohle sebeovládání spíše zatracovala.
      Děkuju, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.