pondělí 29. října 2018


Ještě stále věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, ovšem takové tvrzení je zkrátka banalizující a polarizuje svět a lidské bytosti na dobré a špatné. Přestože se stavím ke katolické tradici často velice kriticky, protože je vždy poněkud nebezpečné, když někdo přesně káže, jak bychom se měli chovat, jeden koncept jsem si pro dnešní článek vypůjčil k hlubšímu zamyšlení.

7 hříchů versus 7 ctností

čtvrtek 25. října 2018


V návaznosti na předchozí článek o sociální fobii bych se dnes rád zaměřil na téma strachů, které nás omezují v tom, abychom žili tak, jak bychom skutečně chtěli. Ve svých knihách často přirovnávám strach k něčemu, co má sílu zdokonalovat naše schopnosti, ovšem pouze v případech, kdy se jej rozhodneme cíleně překonávat. Jinak pouze utíkáme před problémem, který se dříve či později objeví znovu. Neutrhneme to nejsladší jablko, když se budeme bát vyšplhat na strom.

Nejčastější strachy: Co by se stalo, kdybychom je neměli

pondělí 15. října 2018


Na první pohled by se mohlo zdát, že patos v knihách, nebo možná i kdekoli jinde, je čiré zlo. Jako by dnešní doba nepřála něčemu, co je přecitlivělé, nedej bože když někdo dlouze popisuje s hlubokými emočními vjemy, co vidí kolem sebe. Patos neboli dojímavost až vzletný způsob projevu, je přesně to, co je vytýkáno červené knihovně nebo romantickým linkám v nejrůznějších příbězích. Já mohu bez nadsázky povědět, že moje první kniha obsahuje mnoho patosu, částečně je to určitě proto, že jsem ji měl v hlavě už někdy od patnácti let, přesto se ho nedokážu vzdát.

O patosu a citovosti v knihách

úterý 9. října 2018


O svém potýkání s depresemi a úzkostmi jsem už něco málo napsal, považuji však za jakousi společenskou odpovědnost uvést některé věci na pravou míru. Řekl bych, že psychické poruchy již dnes nejsou tolik stigmatizovány jako dříve, zejména díky jednoduššímu získávání informací, přesto se často setkávám s otázkami, které vycházejí z neznalosti.

Vzorce chování, které mohou způsobovat deprese


Aby život za něco stál, měli bychom jít za tím, co nás nejvíce baví a naplňuje. Tak se to aspoň všude píše, tak to často píšu já a celé se to zdá být celkem intuitivní. Pokud se dnes rozhodnu ignorovat překážky a výmluvy, proč vlastně neděláme to, co opravdu chceme, je tu ještě jedna zásadní otázka: co vlastně chceme dělat? Můžeme se snažit jít po různých cestách, ale pokud nemáme jasně daný cíl, budeme nejspíš pořád různě tápat a zkoušet a hledat se.

Jak zjistit, co chci dělat

sobota 6. října 2018


Už jako dítě jsem se díval na dospělé jedince s velkým nepochopením. Lidé, kteří se baví o nezajímavých věcech, neumějí si pořádně hrát nebo sledují pořady, které jsou absolutně nezajímavé. Myslím, že jsem se vždycky tak trochu bál dospělosti – nikdy jsem nechtěl řešit všechny ty důležité věci, bavit se o penězích, bankách, půjčkách, pojišťovnách, hypotékách, práci, politice nebo komplikovaných vztazích. Snažil jsem se uchovávat svoje bezproblémové ideály, přizpůsobit si svět tak, jak ho chci mít já, a pokud možno co nejdéle, jenže ono nás to nakonec všechny dožene.

Falešné pocity: Konfrontace ideálů s realitou

čtvrtek 4. října 2018


Na existenciálních dílech se mi nejvíce líbí hloubka, s jakou se autoři dokážou rozdrásat svým postavám až do morku kostí. Albert Camus na krátkém podnose připravil něco, co bylo pro mě do té doby nevídaného. Nahlédnete do mysli člověka, který jako by nepatřil do společenského světa jen proto, že o sobě říká syrovou pravdu. Tato pravda se ale společnosti hnusí, dokonce je jakýmsi ztělesněným rizikem jejího rozpadu, a proto zůstává navždy nepochopeným. Cizinec není jednoduše popsatelný, což na knihách miluju. Člověk si je musí přečíst, aby je prožil.

Albert Camus: Náhled do prázdné duše apatického Cizince