pátek 28. září 2018

O hádkách a názorových střetech


Někdy se stává, že hodnotíme páry kolem sebe. V našich hlavách pronášíme ty nejpodivnější soudy. Jak spolu mohou někteří být, když jsou každý jiný? Proč spolu jsou lidé, kteří se hádají? Anebo: těmhle to spolu sluší, ti se vůbec nehádají, takový vztah je výhra. Vždycky když se zamýšlím nad vztahy, dojdu nakonec k tomu, že je nelze nijak zobecňovat. Ve společnosti možná převládá názor, že dobré vztahy jsou vlastně jednoduché, zatímco složité vztahy by možná ani neměly existovat. Je to podle mě škoda, protože podle takového měřítka by nejspíš neměl existovat žádný vztah.

Představy vztahu bez hádek


Zvláště zažitá je představa, že jsou spolu dva lidé šťastní, dokud se mezi nimi nezačnou projevovat jejich ideologické rozdíly. Pak přicházejí první hádky a člověk si říká, že už to vlastně není jako dřív nebo že se možná v něčem spletl. Z hádek chce většinou každý vyjít jako vítěz, a když nikdo nechce ustoupit, nakonec prohrají oba.

Nejlepší jsem v hypotetických hádkách, aneb po každé rozepři dokážu přesně plánovat, jak jsem měl odpovědět, abych hádku "vyhrál".

A teď malé probuzení: vztahy nejsou jednoduché, hádky jsou všude, lidé nejsou stejní, svět není černobílý, dokonalost neexistuje, my sami se často mýlíme a soudit vztah na základě názorové polarizace je hloupost. Představy vztahu bez hádek – názorových střetů – jsou lži. A připadá-li vám, že někde kolem vás existuje vztah, v němž se nikdo nehádá, je to obvykle proto, že to buď nevidíme, nebo proto, že jeden z partnerů je natolik submisivní, aby svoje přesvědčení ponížil ve prospěch toho druhého. Třeba jednoduše proto, že se nechce hádat.

Představa vztahu bez kompromisů je naivní. Vztahy jsou založené na komunikaci a na vzájemné úctě, pochopení, společném zájmu a snaze o porozumění. Můžeme se vztekat, že si druhý člověk myslí něco zavrženíhodného, nebo se snažíme vynutit uznání, jinak si už nemáme co říct... jednoho dne ale přijde zkouška či volba, která nás postaví před hotovou věc, že ať se snažíme sebevíc, v některých věcech si zkrátka dva lidé nerozumí.

O smyslu hádek


Hádky pročišťují vzduch. Obvykle při nich člověk vyjeví i něco, co dlouho držel v sobě. Jindy se ve vzteku křičí věci, které člověk nemyslí vážně. Často se lidé hádají o naprostých blbostech, protože jednoduše chtějí vyvolat hádku. Důvody jsou různé, ale nakonec to skončí u toho, jak moc jsme schopni respektovat názory druhého ve vztahu k jeho individualitě. 

Někomu hádky slouží jako dobrá záminka k rozchodu. Když se zbavíme někoho, kdo má jiný pohled na svět, nemusí se to zdát jako přítěž. Můžeme si říct, že kdo nejde s námi, jde proti nám, a že hádající se protějšek je vlastně na obtíž. Vztahy končí, protože dva lidé nejsou schopní překonat svou rozdílnost.

V romantických představách vypadají lidé v páru neoddělitelně, jako by vlastně byli jedním člověkem. V mých představách je něco takového naprosté šílenství. Ve vztahu jsou dva lidé a nikdy nejsou stejní. Rozdíl je v tom, jak zvládají svoji odlišnost. Vyhraná hádka není vyhraná, pokud druhý prohrál. Rozdělení je v tomhle případě zkrátka prohra vždycky.

Rozdělená společnost


Názorové střety a hádky prostupují naše směry ve všech oblastech, nikoli jen v partnerských vztazích. Vždy je to o tom, jak se s nimi vypořádáme. Skutečnost, že se musíme neustále vypořádávat s nějakými střety, nejspíš zní velice děsivě, mnohem děsivější ale může být chvíle, kdy nastane ticho. Kdy se vztahy přestanou ujasňovat, a zbyde jenom rezignace. Přestaneme se snažit vůbec vyjadřovat svá stanoviska a ztratíme své ambice.

Názorové střety tak působí jako nepřehledné bojiště ideologií, kde se vzájemně obviňujeme a přenášíme zodpovědnost za problémy na druhé, místo abychom se s nimi snažili co nejlépe vypořádat. Vím, že ne vždy lze rozumně debatovat, neboť i hádky mají svá pravidla podle toho, jak k nim kdo přistupuje.

Není špatná hádka ta, kde se dva lidé poslouchají a snaží se druhého pochopit. Špatná hádka je podle mě ta, kdy někdo nemá ani úctu k tomu, aby druhého vyslechl a snažil se na to adekvátně reagovat. Je přirozené, že mluvíme o tom, co se nám nelíbí, co bychom rádi změnili, co nás štve, s čím nesouhlasíme. A je také přirozené, že se kvůli některým věcem občas pohádáme. Nakonec je to vždy jen o přístupu a komunikaci, která nás buď spojí, nebo rozdělí.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

6 komentářů:

  1. Potkala jsem pár, který řekne, že se mezi sebou pohádali snad jen jednou, nebo vůbec. Většinou je to proto, že jeden z nich je opravdu naprostý flegmoš :D a nemá potřebu nic řešit a vše odkýve, aby byl klid. My se zase s přítelem štěkáme každou chvíli :D, někdy jsem z toho ale unavená a říkám si, že by zase stačilo... v ten moment se on diví, protože jemu to nepřipadá jako hádka, ale jen výměna názorů. On všechno hodí za hlavu a mně to v té hlavě vrtá delší dobu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, ta hranice mezi výměnou názorů a hádkou je často velice tenká, nevím zda je to vůbec definovatelné. Asi by to hlavně nemělo působit jako boj, který člověku jen bere energii. Konstruktivní debata často energii spíše dodává, protože nám dokáže nabídnout jiný pohled. Boj je spíš o tom, že se člověk s názorem druhého jen opravdu těžko smiřuje. Děkuji za komentář, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat
  2. Hmm, asi bych taky řekla, že se ve svém 22letém vztahu nehádáme. Za mně hádka znamená křik - a já svůj názor říkám klidně. Můj muž když vypění, tak vykřikne nějakou větu, na kterou já opět reaguju klidně. Taky bych to nazvala výměnou názorů.. Zdaleka nejsem flegmoš, co si nestojí za svým - ale kolik je fakt nutných postojů, za kterými si má člověk stát? To jsou otázky svědomí, pak výchovy společných dětí, nedostat se společně do dluhů apod. V podstatě toho není mnoho, přičemž v tom podstatném jsme názorově za jedno, takže na pole střetu se dostáváme vyjímečně. Neklademe si vzájemně blbé otázky, hádat se o vnějších hloupostech typu politika, čemu kdo věří, za kým se kdo ohlédl nebo co si myslíme o něčem pro náš život nedůležitém nám přijde mimo.
    Myslím, že pro dlouhý spokojený vztah je podstatný podobný náhled na opravdu důležité věci, v těch ostatních si ponechme svobodu, respekt k jinému, kus pokory a nahled ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky si rád vyslechnu nějaký podobný příběh. Já se dokážu celkem snadno porafat, protože některá témata jsou pro mě důležitější než pro jiné, ale snažím se to pochopit a hledat nějaký konsensus. Někdy je to lehčí, někdy těžší, ale nakonec je to o tom překonání, které vztah více posílí. Děkuju za komentář, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat
  3. Hádky jsou hodně běžné. Jenže kolikrát zbytečné, protože v některých věcech stačí jen respektovat názor druhého. Jde o to, o čem hádka je.
    Hádky jako záminka rozchodu, ono jde hlavně o to, jak se ti dva hádají. Když na sebe hodně často křičí a jsou použita i sprostá slova a slova, která jsou bolestivá, je to těžké. Možná člověk v té hádce ta slova tak nemyslí, ale to nemění nic na tom, že to druhého raní. Nebo je to všechno naopak a zrovna v hádce člověk řekne přesně to, co si myslí.
    Měla jsem vztah, který byl plný hádek a je to ubíjející a v takovém vztahu se nedá vydržet. Věčně se o něco přít, dost často zbytečně a když to od normálního hovoru končí i třískáním dveří a odcházení z domova, není to zrovna ideální. Zpětně si uvědomuji, jak mnoho věcí se dalo vyřešit v klidu bez hádek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když se člověk dívá celkově na věci zpětně, často je jednoduché říct si, co by se dalo udělat jinak. Je k tomu takové to rčení "po válce generál", v tom momentu hrajou roli těžko zvladatelné emoce; ale to nic nemění na tom, že respekt by měl přetrvávat, a je to něco, co se snad dá naučit, když člověk chcem. Děkuju za komentář, zdraví Jerry! :)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.