pátek 31. srpna 2018

Spirála mlčení aneb když se bojíme mluvit kvůli strachu z odsouzení


Během svých mediálních studií jsem narazil na zajímavý koncept, který je podle mě patrný nejen v komunitě lidí, kteří se snaží předat ostatním nějaký pohled či stanovisko (ať už to jsou blogeři, pisálci, novináři, diskutující), ale také ve zcela běžné komunikaci, kterou vedeme každým dnem. Zajímali jste se někdy o to, proč se snaží jít lidé s davem? Proč někteří lidé raději neříkají to, co si skutečně myslí? V dnešním článku bych vám chtěl představit teorii spirály mlčení.

Buďte sami sebou ("ale tak, jak to chtějí ostatní")


Na frázi "buďte sami sebou" člověk naráží poměrně často. V různých variacích se stala součástí marketingové komunikace nejrůznějších kampaní, které se nám často snaží povědět, že bychom měli být především takoví, jací být chceme, bez ohledu na ostatní – a tyhle fráze pak slyšíme od slavných zmalovaných celebrit, které přesně naplňují status quo dokonalého příslušníka konformní společnosti.

Nechápejte mě zle, já proti obsahu oné fráze vlastně nic nemám, protože pouze člověk, který se chová alespoň zčásti podle sebe, může být autentický. V jiných případech je to jen otřepaná líbivá fráze, protože jakmile se budete až příliš lišit, vyznávat až příliš alternativní názory nebo se budete snažit jít proti mainstreamu, už si na vás začnou ukazovat.

Jako řešení pak mnozí z nás proto raději volí jinou variantu. Držet svůj názor na uzdě, snažit se být sví především uvnitř sebe a své pochybnosti skrýt za neutrální tichostí. A proč? Protože se bojíme odsouzení od ostatních, nechceme s nimi jít zbytečně do křížku a nechceme se izolovat od společnosti, protože ať chceme nebo ne, společnost druhých lidí je v životě důležitá.

Jak s tím souvisí spirála mlčení


Německá socioložka Elisabeth Noelle-Neumannová tenhle typ chování zpozorovala a popsala již v roce 1973 a v oblasti výzkumu veřejného mínění se tím záslužně proslavila. Tedy ve zkratce a pro jasné a stručné pochopení – teorie spirály mlčení říká, že naše osobní názory jsou ovlivněné tím, co si myslíme, že si myslí ostatní.

V praxi to funguje asi takhle: máme nějaký názor, ale bojíme se, že lidé kolem nás to nepochopí, protože mají názor jiný. Ještě než si tedy pustíme pusu na špacír, vyhodnocujeme názorové klima kolem nás. Co kdyby nás totiž odsoudili? Zakoušíme strach z možné izolace. Pokud se začneme domnívat, že ostatní by s námi nesouhlasili, protože by náš názor mohl být nedej bože menšinový, ztrácíme vlastně ochotu říkat cokoliv. Raději mlčíme.

Spirálový efekt = podpořením dominantního názoru mlčením utlačíme možnou alternativu.

A pozor, to není vše! Tím, že my s naším menšinovým názorem mlčíme, posilujeme sílu toho většinového, ať se nám může zdát sebevíc špatný. Tím, že se rozhodneme mlčet ze strachu z konfrontace, se stávají protichůdné názory hlasitější. 

Co to znamená v praxi


Pamatujete na volby? Také se vám zdálo, že žijete v sociální bublině a volby pak dopadly jinak, než jste očekávali? V Americe byla Hillary mediální vítězkou, ale vyhrál Trump. Mnozí to dávají za vinu právě spirále mlčení, Trumpovi příznivci jednoduše tolik nemluvili kvůli strachu z izolace od ostatních.

A ta nejklasičtější běžná praxe je, že byste tolik rádi řekli svému okolí, co si myslíte, ale víte, že byste si tím nadělali problémy, a tak prostě mlčíte. Někteří říkají, že žijeme v hyperkorektní době, což by znamenalo, že za jakýkoli alternativní názor můžeme sklidit pořádnou dávku kritiky. Bohužel tím mnozí ospravedlňují především šíření nenávisti, a proto je to téma velice diskutabilní.

Spirála mlčení je v mé osobní praxi také důvodem, proč miluju psaní. Můžu se tu konfrontovat, jak si jen zamanu, bez většího strachu, že mě někdo sežere zaživa. Samozřejmě mám velký respekt ke čtenářské zpětné vazbě, k osobní kritice a stále cítím nervozitu před publikováním čehokoliv, nicméně pořád sedím v bezpečí v pokoji za svým monitorem, a když zde začnu vykřikovat své volební preference, ustojím to víc než v davu nenávistných populistů. Nicméně ani tam bych dle své vnitřní etiky neměl mlčet.

Proč je důležité pochopit spirálu mlčení


Pochopit tenhle koncept nám pomůže orientovat se v psychickém smýšlení lidí kolem nás, především v tom davovém. Možná jste někdy zaslechli skupinku lidí, kteří si vzájemně notovali a utvrzovali se v názorech, které vám přišli minimálně směšné. Anebo naprosto šílené. A v tu chvíli máte dvě možnosti – mlčet, nebo nějak zasáhnout a uvést věci na pravou míru (či alespoň představit jiný úhel pohledu).

Na světě je bohužel stále moc lidí, kteří se rádi nechají strhnout davem. I tohle má v sociologii svůj název, říká se tomu band-wagon effect (nechceme sedět ve vagoně někde vzadu, ale s kapelou). Lidé chtějí být na straně vítězů, proto se někteří rozhodují třeba volit dle předvolebních průzkumů, a svůj hlas dají té straně, která má zvítězit a je nejvíce viditelná.

Avšak někdy to, co si myslíme, že si ostatní myslí, neznamená, že to tak opravdu je. Lidé se často jen vezou, ale domnívají se něco jiného. Právě proto je tu místo pro avantgardisty a tvrdá jádra. Avantgardisté jsou ti, kteří chtějí jít vždy proti proudu, což není vždy dobré. Snažme se být proto spíše ta tvrdá jádra – říkejme své názory, pokud jim opravdu věříme svým srdcem, i přesto, že se nejspíš vzdálíme od ostatních. Pokud něčemu totiž opravdu věříme, měli bychom být ochotni tohle riziko podstupovat.

6 komentářů:

  1. A pak je tady ještě mlčení introvertů.
    Mlčení proto, že pro mě není důležitý většinový názor, že nemám potřebu se připojit tím svým, jiným. Pro mě je momentálně nejlepší, oni ať říkají co chtějí. Často se totiž jen chtějí hádat a vyřvat si "svou pravdu".
    My, co jsme jen pozorovatelé extrovertního davu, kde si každý myslí, jak je důležitý, nebo si přeje být vidět, být zajímavý, být ve středu.
    Pro introverty zábavné divadlo, kterého se opravdu nechtějí účastnit coby herci.
    Anebo taková ta zkušenost, že pokud říkám, jak to vidím, odlišně většině - pocit z toho, že: Je to marný, je to marný, je to marný...
    Tlučení hlavou do zdi obvykle přestane po čase bavit :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem introvert a tenhle postoj úplně chápu, nicméně článek není ani tolik o (ne)ochotě mluvit, jako spíš o ochotě poslouchat třeba lži a hlouposti a nic s tím nedělat. Když si pak totiž všichni řeknou – moudřejší ustoupí – tak zbyde jen pár lidí ochotni bojovat za pravdu. Lži jsou, obzvláště v dnešní politické situaci, bohužel daleko víc slyšet. Děkuji za komentář,
      zdraví Jerry! :-)

      Vymazat
  2. Z tohoto důvodu jsem začala psát -byl to pro mě příjemnější způsob, jak dát najevo svoje názory. Po deseti letech na internetu to už jde i nahlas, ale vedla k tomu dlouhá cesta :)

    Deníček blogerky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky je to pro mě jeden z důvodů založení blogu :)

      Vymazat
  3. Říct svůj názor není jednoduchý, když se liší od ostatních. Kolikrát si stojíš za svým názorem a ten druhý taky. Každý máme svůj názor a měli bychom to respektovat. Mnohdy to ale bývá důvodem hádek nebo odsouzení. Lidem, kteří nejsou tolik blízcí, je jednodušší sdělit svůj názor na něco. Řekneš si, ať si myslí, co chtějí. Jenže u blízkého člověka nechceš, aby se na tebe díval jinak kvůli tomu, že máš jiný názor.
    Hlavní je být o tom názoru přesvědčený, protože pokud nejsem přesvědčená, nemůžu argumentovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není to jednoduchý, ale od toho je tento článek určitou výzvou k odvaze. Samozřejmě se může stát, že se názory střetnou a nedojde se k žádné shodě, ale někdy jde jen o to, že byl jiný názor vůbec vyslovený. Aby se právě nevytvářel takový ten pocit sociálních bublin, kdy to vypadá, že většina lidí si něco myslí, ale anonymní hlasování pak dopadne jinak. Takže je to spíše takové vyjádření názorové plurality, aby si kdejaký hlupák nemyslel, že když mlčíme, tak s ním souhlasíme a legitimizuje se tím jeho pravda.
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.