úterý 7. srpna 2018

Soukromí jako přežitek aneb co všechno na sebe prozradit

3

Sám velký král sociální sítě Facebook Mark Zuckerberg jednou prohlásil, že soukromí je vlastně přežitek 20. století. Tenhle výrok si můžeme vykládat minimálně dvěma způsoby: buď jako normu, kterou by chtěly sociální sítě zavést, aby sesbíraly co nejvíce informací o svých uživatelích, nebo jako čisté konstatování toho, jak se oproti 20. století změnila doba. Protože, jak už to dnes bývá zvykem, lidé na sebe všechno rádi vyzradí a my tak denně nahlížíme do jejich soukromých životů.

Co vlastně znamená soukromí


Právo na soukromí máme všichni. Je to sféra našeho života, kterou nemusíme nikomu vyzrazovat, pokud nejde o důležité úřednické záležitosti. Máme potřebu a právo chránit některé informace o naší osobě především proto, aby tyto informace nebyly zneužívány proti nám samotným. Dalo by se to shrnout do krátkého zamyšlení, že všichni máme nějaké tajemství, které bychom neradi veřejně hlásali, ať už se jedná o naše zlozvyky, neúspěchy, nepříjemnosti či minulost.

Právo na soukromí je jedno z těch nejzákladnějších lidských práv; Všeobecná deklarace lidských práv počítá s tím, že má každý přirozenou důstojnost, rovné možnosti na svou ochranu a nikomu by do těchto práv nemělo být svévolně zasahováno.

Možná právě proto se ve světě strhla obrovská mela ohledně GDPR a znervózňujících kauz sociálních sítí a jejich pravomocí, díky nimž manipulují s našimi osobními informacemi. Problém ovšem je, že mediálně negramotná společnost se nezajímá o dosah svého online jednání, nemá žádné tušení o metadatech a sledování pohybu na webu i mimo tyto sociální sítě, a netuší, co všechno o nich jejich mediální prezentace vypovídá.

Proč lidem už tolik nezáleží na soukromí


Dá se říct, že cizí soukromí je něco, co masovou společnost vždy zajímalo. Díky medializaci se pak do popředí dostávají zejména bulvární informace, které jsou často také dezinformacemi, a pozornost získává především infotainment (spojení informace a zábavy), ačkoli kolikrát vyhrává už jen samotná zábava. Kde nejsou dohledatelné soukromé informace – nejlépe nějaká špína – tam obvykle polevuje oblast zájmu.

Proto, aby mohli lidé bojovat o zájem a pozornost, natáčejí videa, sdílejí hromady fotografií nebo se snaží psát co nejlépe vypointované statusy, které získají tak velkou porci lajků, aby se mohlo utěšit jejich ego. Míra zajímavosti se odráží od toho, kolik věcí o sobě odhalíme, kolik věcí ze sebe svlékneme a kolik zážitků, úspěchů a pravidelných informací sdílíme.

Vlastně podobný princip vidím i v umělecké sféře, aniž bych to vysloveně kritizoval. Pokud totiž člověk něco tvoří a nedává do svého díla alespoň kousek sebe, tedy ze svého vlastního soukromí, obvykle je pak výsledné dílo nemastné neslané. Jsem si kupříkladu jistý, že kdybych do svých knížek nevložil obrovské množství soukromých informací, jejich kvalita by šla prudce dolů. Soukromí se tak stává zárukou jakési autentičnosti. Soukromé články na mém blogu patří také mezi ty nejčtenější.

Proč tedy lidem už tolik nezáleží na soukromí? Myslím, že je to proto, že jim čím dál více záleží na tom, jak je přijmou ostatní a jak moc nechtějí být přehlížení. Oslovujeme, dokazujeme, přesvědčujeme, manipulujeme, retušujeme, vypovídáváme se, prezentujeme, prodáváme se, vyslovujeme názory, křičíme, upravujeme se, modelujeme se...

Co všechno na sebe prozradit


Samozřejmě neexistuje univerzální rada, která by říkala, že něco je dobré vyzrazovat a něco ne. Každý většinou dojde nakonec k tomu, ať si každý sdílí o svém soukromí přesně to, co uzná sám za vhodné. Obhajoba tohoto chování pak spočívá obvykle v tom, že koho něčí soukromí nezajímá, ten jej sledovat nemusí.

Přílišné prozrazování nemusí vadit těm, kteří se kasají, že je jim vlastně jedno, co si o nich ostatní lidé myslí, a že jsou zkrátka upřímní. Takové jednání se ovšem může často vymstít v jejich budoucnosti, neboť lidé se časem mění. A tak nás mohou dohnat opilecká videa u pracovního pohovoru, erotické fotografie rozeslané při "nevinném" sextingu, stalkující slídil nebo usvědčující zprávy našeho minulého já, od kterého bychom se nejraději distancovali.

Mým cílem ale není kázat, abychom se všichni schovali do nory a pečlivě si chránili všechny osobní informace. Věřím, že ve sdílení soukromí je spousta dobrých myšlenek – především pokud sdílíte své zkušenosti, které by mohly někomu dalšímu pomoci, nebo když zkrátka vyfotíte něco hezkého a chcete se tím bezelstně pochlubit.

Sdílejte své soukromí, ovšem nezapomínejte, kde jsou meze a kdy by vám to mohlo spíše ublížit. Obvykle to jsou osobní kritiky, vulgární ventilace, nahota, negativní domněnky, nevkus nebo zkrátka nedostatek sebereflexe.

Doba nesoukromá


Nechci v nikom vzbuzovat paranoiu, ale žijeme ve městech, kde jsou všude kamery a systémy na rozpoznávání obličejů, sledují nás naše bankovní účty, platby v obchodech, smlouvy, telefonáty, chytré domácí spotřebiče... taky už vás někdy překvapilo, jak relevantní jsou reklamy, které na vás vyskakují? Odkud na vás někdo vzal telefonní číslo? 

Někdy totiž stačí odkliknout ono známé "souhlasím s obchodními podmínkami", což je vlastně vyděračská linka k tomu, abychom mohli používat nějaký produkt. Za cenu našich soukromých informací.

Soukromí ale vždy zůstane něčím, co formuje také naši vnitřní integritu. Někdy se skutečně stačí jen zamyslet a pochopit, proč vlastně sdílíme. Kolikrát je to totiž jen o tom, že se cítíme osamělí a potřebujeme pozornost, že se potřebujeme něčím povyšovat nad ostatními, vychloubat se vztahem, bohatstvím, krásou nebo úspěchem. Ve skutečnosti tu ale nemusíme dokazovat nikomu vůbec nic. 

Stále věřím v soukromí a jednoduché loajální sdílení mezi dvěma lidmi – věci, které udržujete jen se svými nejlepšími přáteli, milenci, se spřízněnými dušemi nebo s rodinou. Tím, že sdílíme něco, co by mělo zůstat například jen v důvěrném vztahu, se onen vztah stává něčím lacinějším; něčím, do čeho může vstoupit každý. Soukromí má stále svoji cenu, utváří loajálnost, pevné vazby i vnitřní svobodu mlčet, když se k něčemu ani nechceme vyjádřit.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

3 komentáře:

  1. Někdy si říkám, co ten Zuckerberg musí být za hada, když stvořil FB...
    Souhlasím s posledním odstavcem tohoto článku, pěkně vystiženo :-)
    Na FB jsem byla 4 roky, než jsem nabyla pevného přesvědčení, že tahle stoka pro mě fakt není.
    Ne, nechci sledovat cizí soukromí a nechci sdílet s nikým své. Ztrácet čas nějakým vzájemným očumováním. Chci se dál potkávat se svými skutečnými přáteli a mít si s nimi co povídat. Ne ten trapný pocit, že z FB víme o sobě vše, že pak naživo není o čem...
    A večery chci jako před FB trávit ve středu své rodiny a neodbíhat k obrazovce, kde sotva se člověk objeví, hned se na něj nahrne několik "přátel" s potřebou si povídat, svěřovat a nedají se odbýt.
    I oni by udělali líp, kdyby si místo toho povídali naživo se svojí ženou, mužem, nebo dětmi, případně jinými živáčky ve svém okolí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, co mělo původně sloužit lidem k jednodušší komunikaci, ji v mnoha případech naopak ztížilo. Dnes se i kolikrát bere jako osobní ignorace, když někdo není dlouho online. Snadná komunikace nahrazuje osobní, což je smutné, na druhou stranu pomáhá navazovat kontakty s novými lidmi se stejnými zájmy, a když mají oba stejnou filozofii, která upřednostňuje reálný svět před tím světem online, určitě to přinese řadu výhod. Ale jak píšete, soukromí je osobní věc a nemělo by být předpokládáno, že by všichni ten Facebook mít měli. U mladých lidí se z toho stane nicméně jakési stigma.
      Děkuji za přínosný komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat
    2. Ano, má to být dobrý sluha a ne zlý pán.
      Každá mince má dvě strany. Mně na FB vadilo, že se mi pak hůře soustřeďovalo na můj opravdový život. Jako bych stála na dvou lodích, na každé jinou nohou a těžko hledala rovnováhu. Jsem empat, introvert, držím tajemství - lidi to vycítí a jsem kdekomu za vrbu. Asi je vrb málo. Vycítili to i přes tuhle síť a ikdyž to původně byli taky jen přátelé se stejným zájmem (koně), přecházelo to z jejich strany do osobních svěřování. Odchodem jsem to utnula, narušovalo mi to vlastní život a bralo energii. Ulevilo se mi. Každý by se měl učit řešit svoje problémy v sobě, ne je věšet na cizí ramena, pro něj správné řešení stejně dokáže najít jenom sám. Tak jako se sám dokázal do problémů dostat.
      Přidám ( snad nevadí) jeden odkaz k tomuto https://www.flowee.cz/civilizace/4890-internet-dela-z-mladych-lidi-generaci-osamelych
      a přeji hezký den :-)

      Vymazat