pondělí 9. července 2018

Spisovatelská mise je o předávání životních zkušeností


Když hovořím o spisovatelské misi, představuji si dlouhou cestu, která vzniká za nějakým blahosklonným záměrem. Jde o jakýsi smysl všeho, co jsem za celý život napsal. Na konci této cesty se vytyčuje konkrétní cíl – může to být nalezení nakladatelství, které je ochotno vydat knihu, sesbírání dostatečného množství peněz na samonáklad nebo jen předat čtenářům nějaké poselství. Řekl bych, že spousta začínajících umělců se vydává na tu stejnou misi, a je nás pak tolik, že se ztrácíme v davu.

Cíl spisovatelské mise


Než se člověk vydává na dlouhou misi, obvykle má přesně stanovený cíl. Už odmala bylo mým cílem stát se spisovatelem. Postupem času jsem si uvědomil, že je to až moc obecný cíl, něco jako "chtěl bych zbohatnout". Možná to vypadá, že taková mise má směr, ale na světě existuje tolik způsobů, jak se člověk může stát spisovatelem, až se z toho stává spíše obrovské bludiště.

Nejspíš znáte legendu o Krétském labyrintu krále Mínóa. Útěk z labyrintu spočíval v tom, že se k bráně přivázalo klubko a pomocí natahované nitě se už vědělo, kudy člověk procházel. Cesta k obecně vytyčenému cíli mi tuhle legendu připomíná, protože člověk jen zkouší všemožné cesty a pouze doufá, že jedna z nich vede tam, kam chce.

Proto si říkám, že každá velká mise by měla mít své úseky. Malé dílčí plány, které nás dovedou pomalu za tím největším. A především je klíčové si říct, zda má tahle mise tak velký smysl, že se kvůli ní vyplatí bloudit. Z hlediska psaní bych si pak položil otázku, zda má moje psaní tak velkou hodnotu, že si skutečně zaslouží dostat se na výsluní. Tuto hodnotu si určujeme především my sami a podle síly tohoto přesvědčení vzniká přímá úměra k tomu, jak dlouho se budeme snažit.


Změna spisovatelské mise


Když jsem byl malý, představoval jsem si spisovatelský život jako ráj pro introverty. Máte volnou pracovní dobu, vymýšlíte si různé příběhy, pořádáte autogramiády a chodí za vámi filmaři, aby podle vašich knih točili filmy. Na začátku byl sen někým se stát, být uznávaným a slavným v rybníčku literatury. Tenhle sen mi sice s trochou naivity zůstal, ale okleštěný o mnoho aspektů. A především se odsunul na druhou kolej.

Zásadní zlom nastal, když jsem si uvědomil, že nepíšu proto, abych se stal spisovatelem, ale proto, že chci ostatním něco sdělit. Ze snu vydávaného autora jsem se přesunul na sen autora předávajícího. Ono se to nijak nevylučuje, jen se mění hlavní záměr – nepsat jen kvůli svým důvodům, ale především kvůli sdělení, z něhož by si mohli ostatní něco převzít. Tedy být spíše užitečným autorem.

Chci-li být užitečný, musím mít co nabídnout. Moje největší noční můra vychází z toho, že se stanu někým, kdo nemá co nabídnout. A druhá největší noční můra spočívá v tom, že sice budu mít co nabídnout, ale nebudu pro to nic dělat. Nevyužitý potenciál.

Nedávno jsem debatoval o tom, zda by měly být příběhy předem promyšlené nebo zda by měl každý psát spíše intuitivně. Není to žádná norma, ať si každý píše, jakým způsobem chce. Chtěl bych jen trochu obhájit svůj názor na to, že pokud pisálek nemá jasno v tom, co je hlavní myšlenkou, tedy hlavním posláním jeho psaní, a nemá nějaké opěrné body v tom, co chce svým psaním předat, nevěřím tomu, že může takové poslání rozklíčovat samotný čtenář. A bez čtenáře není žádný spisovatel.

Konec spisovatelské mise


Čím déle píšu, čím déle vedu blog, čím déle debatuji se svými čtenáři – tím více si uvědomuji, že tahle mise nejspíš žádný konec nemá. Život je totiž tak rozmanitý, že vám bude vždy nabízet nové scénáře a zkušenosti, a tyhle zkušenosti jsou nakonec tím nejoriginálnějším námětem, který můžete vkládat do svého psaní a předávat dál.

Někteří odsuzují začínající autory, protože jsou podle nich příliš mladí na psaní. Já si myslím, že zkušenosti člověk nabírá v každém věku, a rozhodně by o nich neměl přestat mluvit jen proto, že se necítí dostatečně vyzrálý. Všichni jsme vyzrálí k tomu, abychom přijímali to, co nám život nabízí, a když spojíme své zkušenosti s naší fantazií, může vzniknout něco zcela jedinečného.

Konec spisovatelské mise tedy nastane pravděpodobně ve chvíli, kdy se rozhodnete nepřijímat žádné nové zkušenosti (v okamžiku smrti) nebo kdy se je rozhodnete nesdílet s ostatními a budete je dusit sami v sobě. Myslím, že jen málokterý spisovatel si dá za cíl vydat knihu, a pověsit tím psaní na hřebík. Nakonec zjistíme, že vydání knihy není cílem, ale jen dalším z malých úseků v onom bludišti, které si říká život.

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.

2 komentáře:

  1. Když nad tím uvažuji, je pravda, že spisovatelská mise jen tak neskončí, protože je vždy, co sdělit, vždy je o čem psát a pokud z toho vznikne něco, co se uchytí, může se spisovatel radovat. :)
    A k tomu zda má mise smysl, podle mě mise má smysl vždy, pokud se toho ujímáme s radostí, i když je psaní nehodnotné, protoże, jak je psáno i v článku, člověk se zdokonaluje postupně. :)

    Přála bych, aby vyšlo vydání knihy. Momentálně jsem se pustila do Lovec hledá odpovědi a už teď to vzbudilo spoustu hlubokých myšlenek, které jsem odsunula do pozadí, jelikož málokoho zajímá přemítání nad hlubším smyslem života, lásky, přátelství atd.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že to, co dělá člověk s radostí, má vždy větší potenciál ke zlepšování. Nejlepší je, když se člověk podívá zpět, třeba jak psal, když byl teprve na začátku této mise, a jak moc se všechno změnilo. Je to jako dívat se na zašedlou starou fotografii, ale stejně má člověk tu vzpomínku rád.
      Vždy si moc vážím, když se někdo pustí do čtení Lovce, jsem za to moc vděčný a doufám, že se ten příběh bude aspoň trochu líbit. :-)
      Přeji krásný den, zdraví Jerry!

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.