čtvrtek 5. července 2018

O nepovedeném psaní v deseti bodech

6

Někdy se můžeme snažit, jak chceme, ale nakonec napíšeme něco, co by vlastně nemělo spatřit světlo světa. V hlavě máte dokonalý příběh, zápletku, všechno dokonale pasuje, ovšem když si to po sobě nakonec přečtete, zježí se vám vlasy na hlavě, až vypadáte jako dikobraz. Ještě zrádnější je, když se nacházíte v jakési psací euforii a pořád vám to připadá povedené, dokud se k tomu nevrátíte znovu po pár dnech, týdnech či letech. Je to stejné jako si číst staré zprávy na messengeru – raději nedělat. V dnešním článku bych se rád zaměřil na nepovedené psaní.


1) Nepromyšlené psaní


Někdy dostane člověk nutkání psát, protože se mu jednoduše chce, a proto, aniž by nějak důsledněji popřemýšlel nad obsahem, prostě něco sesmolí. Obvykle už předem tuší, že to asi nebude zřejmě to nejdokonalejší dílo, ale aspoň si trochu potrénuje psaní. Jenže dříve či později dojde nit a příběh pravděpodobně skončí v počítačovém koši, neboť málokdy lze psát jen tak spatra, aby to drželo všechno pohromadě.
 

2) Forma zničila obsah


Když už jsme konečně vymysleli skvělý příběh, rozhodneme se ho zničit třeba tím, že mu dáme nějakou "zajímavou" formu. Spousta cizích slov, archaismy, předlouhá souvětí, desítky přídavných jmen nebo se snažíme napodobit styl našeho oblíbeného autora, ale není to ono. Proč? Protože když se někdo napodobuje, nikdy to není originál.
 

3) Obsah zničil formu


V případě, kdy obsah zničí formu, by se dalo říct, že umíme celkem poutavě psát, ale neumíme vymýšlet. Obsah a forma jsou jedna nádoba, jedna složka bez druhé bohužel nefunguje. Dochází pak ke stereotypizaci nebo k neuspokojivým zápletkám, které nevyvolají žádné vzrušení. 
 

4) Konečně se to povedlo, ale nezálohovali jsme


Tenhle bod není zcela o nepovedeném psaní, jako spíše o nepovedeném zacházení se psaním. Pamatuju si na ten den, jako by to bylo včera – venku možná bylo krásně slunečno, možná by to byl i hezký den, kdyby se mi nezničil počítač a moje kniha nadobro nezmizela z harddisku. A všechny flash disky zely prázdnotou. 

Netřeba však ronit slzy, přepsaná verze je obvykle ještě lepší než ta původní.

5) Vyčištění hlavy


Někdy se zkrátka snažíme vypořádat s tím, co je v hlavě, že se to všechno rozhodneme sepsat. Pokud píšete na blog, tak to pak i rovnou zveřejníte. Má to své plus. Velká část toho, co jsem kdy napsal, byla pěkná hovadina, ale dostat některé myšlenky ven znamená, že vám hovadiny nemusí zatěžovat mysl. Řekl bych, že pro pisálka je důležité mít vyčištěnou mysl, aby se mohl soustředit na to nejdůležitější.
 

6) Zanecháme za sebou akorát vztek


Když už se nám něco skutečně povede napsat, a třeba jsme na to dokonce i hrdí, pořád to nemusí znamenat, že jde o povedené psaní. Někdy v budoucnu, když už to mělo několik čtenářů čest přelouskat, totiž objevíme pravopisné chyby! Ty vyvolávají vztek jak u nás, tak u čtenářů, kteří jej pak musejí ventilovat ve zpětné vazbě. A pár hrubek pak dokáže vrhnout stín na všechno, co jste kdy napsali, protože se přeci tolik předpokládá, že spisovatel musí umět psát naprosto bez chyby, a hlavně se nesmí překlikávat.

U psaní je obecně třeba připravit se na větší porci kritiky nebo ignorace, než očekáváme.

 

7) Pseudo nepovedené psaní


Pseudo nepovedené psaní je dobré v tom, že se o něm vlastně nikdo moc nedozví. Napíšete něco excelentního, dalšího Harryho Pottera, přečtete si to po sobě, a nakonec usoudíte, že je to děsný odpad. A tak potenciální mistrovské dílo zahodíte a začnete psát něco jiného, co může být klidně průměrné až podprůměrné.
 

8) Nevyzrálé psaní


Jde o nejčastější typ nepovedeného psaní, které vás straší všude možně na internetu, stránkami jako Wattpad počínaje. Nevyzrálé psaní náleží těm, kteří nikdy moc nepsali, ani po tom nikdy moc netoužili, ale dostali náhlou pohnutku ohromit svět. Společný jmenovatel těchto autorů je přebujelé sebevědomí a vzájemná chvála, která zajistí obousměrné pozitivní komentáře v jednolité komunitě, na nichž si pak proti případným kritikům vytvoří neprůstřelnou obhajobu.
 

9) Psaní do šuplíku


Psaní do šuplíku nemusí být vždy nepovedené, ale nemůže nikdy prorazit jen kvůli strachu autora. Je to tedy takové psaní se strachem – z odmítnutí, z odsouzení, z kritiky, z prozrazení příliš důvěrných informací apod. Ona nepovedenost, o které v tomto bodě mluvím, tedy pramení hlavně z nevyužitého potenciálu. 

Naštěstí lze vždycky texty ze šuplíku vytáhnout nebo je přepsat a zakomponovat do textů nových.

 

10) Podlézavé psaní


Někdy se může stát, že autor do psaní ani tak nepíše to, co chce, ale jde mu hlavně o to, aby nenaštval nebo nezklamal čtenáře. Psaní, které nevychází z vlastních zkušeností, osobnosti nebo znalostí má pak obvykle ale opačný účinek. Psaní by mělo především vám samým přinášet radost a naplnění, jinak u něj zkrátka moc dlouho nevydržíte.

Nepovedené psaní je součástí profesionálního psaní, každý na něm začínal, proto není třeba se kvůli němu trápit nebo se vinit. Pokud máte spisovatelské srdce, prostě pište. Spoustu z toho nepoužijete, za spoustu řádků se někdy budete stydět, hromadu toho budete přepisovat, opravovat a budete s tím chtít skoncovat. Ale jakou jinou cestou se vydat ke kvalitnímu psaní než skrze psaní nepovedené?

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

6 komentářů:

  1. Je to dost polemické (ale proč ne). 1. Jakoby všichni autoři přistupovali k tvorbě stejně. Ale on o to tak není. Jsou autoři, kteří si vytvoří kostru budoucího příběhu a pak jen ji vyplňují. Jsou autoři, kteří píší intuitivně (k nim patřím). Mají na počátku jakousi ideu a nechávají se unést pak příběhem a postavami. Leckdy postavy autor překvapí tím, co neplánovaně udělají, leckdy se příběh odvíjí jiným než původně předpokládaným směrem.
    2. Jak forma ničí obsah? Jak "zničila" forma díla Prousta. Joyce, Musila atd? Nemyslím si, že by "barokní" souvětí byla forma ničící obsah. Používám v ich formě dlouhá souvětí, ale vnitřně členěná na krátké věty, čímž vzniká dojem "uchýdaného" vyprávění (Ich forma to umožňuje).
    6-7. není to tak jednoduché. Autor většinou o svém díle pochybuje a to nezávisle na úspěšnosti svého díla. Pro mne jsou nejhorší autorské korektury, kdy po sobě musím číst, co jsem napsal. Vždy mám touhu napsané smazat a nechat pouze ilustrace (jichž naštěstí nejsem autorem) anebo nahradit už napsaný text něčím jiným, nově napsaným. Ale už to není možné.
    Autorem se stává člověk, když má co říci a cítí v sobě nutkání se z toho vypsat a jiná cesta nevede. Je to individuální. Někdo se z toho vykecá, někdo to musí napsat. A právě ten vnitřní tlak dělá z člověka autora.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle jsou samozřejmě jen možné body, které jsou psané trochu s nadsázkou. To, co někdo bere jako povedené, jiný tak brát nemusí – proto tyto body jsou vnímány spíše z pohledu autora, nikoliv čtenáře. Tedy kdy sám autor považuje své dílo za nepovedené, nikoli ti, co jej čtou.
      K prvnímu bodu – ať každý píše intuitivně či ne, bez nějakého přemýšlení podle mě dnes nevznikne moc komplexní dílo, které by mělo nosnou strukturu možnou třeba k vydávání. Také píšu velice intuitivně, ale vždy je třeba si říct, jaká je alespoň hlavní myšlenka, co chci příběhem říct, náznak nějaké zápletky a postav. To jsou všechno stěžejní faktory díla, bez jejichž promyšlení může vzniknout akorát spousta chaosu.
      Samozřejmě že existují autoři, jejichž forma je povedená (byť složitá), o Prostovi, Joycovi, Musilovi tu ale přeci nemluvím. Mluvím o nepovedených dílech, kde se to vymkne kontrole a čtenáře to tak ruší, že knihu odloží a nic si z ní nevezme. Také mám vždy pochybnosti o svém psaní, je to taková vnitřní nervozita, a hlavně jít s kůží na trh... Věřím ale, že se najde i spousta těch, kdo o svém díle nepochybují a nepřijímají jiné výklady než ten svůj.
      To, o čem píšete, se podle mě s těmi body nevylučuje, spíše je rozšiřuje nebo více specifikuje, což díky tomu vede k hlubšímu zamyšlení :-)
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat
  2. S prvním bodem taky nesouhlasím, zrovna nedávno jsem mluvila s poměrně úspěšným spisovatelem, který mi říkal, že ještě pár stránek před koncem jedné své knihy netušil, jak se z toho jeho hrdina vyseká, a měl chuť mu vynadat, kam že to vlezl a jestli si fakt myslí, že tohle přežije. Přežil a kniha má další 2 díly... Já bych tak asi psát nemohla, ale každý to má jinak. Naprosto ale souhlasím s bodem 10. Pokud se člověk bojí reakce a uhlazuje slova nebo děj, tak z toho vyjde jenom plytká kaše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozumím tomu, že by někdo psal intuitivně, ale že by tak psal třeba celý příběh? Vycházím ze svých skromných pokusů, kdy jsem psal, aniž bych věděl, co a kam to směřuje, až se nakonec nějak začala struktura rozpadat a dílo začalo působit nekomplexně. Napsal jsem tak asi 60 stran, ale víc už jsem nedal – zjistil jsem, že potřebuji nějaké opěrné body, kam příběh vyústí. Ale asi je to, jak píšete, zcela o autorském přístupu, a proto Váš pohled chápu, nepromyšlené psaní tedy nemusí být vždy nepovedené, ovšem jen mě se to nikdy tak nepovedlo :-D
      Děkuji za komentář, hezký den, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat
  3. Pěkně sepsané body.
    Já většinou píšu nepromyšleně, což dost často tak vypadá. :D Jenže, i když jsem u jednoho příběhu měla vše promyšlenè, nějak to v průběhu sklouzlo jinam a já už se rozmýšlela, zda dojít ke konci, co jsem chtěla nebo k jinému.
    Vyčištění hlavy je jeden z nejlepších způsobů. Souhlasím, že to pomáhá k soustředění na jiné věci. :)
    Píšu si jen do šuplíku, i když bych ráda něco vydala, tak při zpětném čtení mi to právě nepřipadá dobré. :D Někdy jsem se i mzsela smát tomu, co hsem napsala ta nesmysly.

    Ještě bych přidala heden problém, začnu psát, vím o čem příběh má být, jenže si to netozepíšu a po pauze už vlastně nevím, o čem jsem chtěla, aby to bylo. Problém toho, že jsem měla velkou pauzu mezi osaním.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koukám že bod o promyšlenosti vzbudil spoustu úvah, ale vlastně je to jen dobře. Není to o tom, že by muselo být vše do puntíku promyšlené, to možná ani nejde, ale o získání nějaké představy o hlavní dějové lince, postavách, jejich smyslu a hlavní myšlence, kterou mají sdělit. Také se mi kolikrát stalo, že jsem z této připravenosti sklouzl někam jinam, ale bylo to tím, že jsem si během psaní promyslel něco jiného, třeba lepší nápad, který by ale zapadal, než že by byl zcela intuitivní. Ale uznávám, že někdo může psát úplně jinak, není to samozřejmě absolutně platný bod, jen to, co sám sbírám během pisálkování. Anebo si tím čistím hlavu :-)
      Jinak onu situaci s příliš velkou pauzou znám, to jsou pak nervíky, když se do toho chce člověk znovu dostat a najet na stejnou atmosféru!
      Děkuju za komentář, hezký den, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat