úterý 8. května 2018

O svobodě slova při psaní


Žijeme ve společnosti, kde si můžeme říkat nebo psát, co chceme – tak alespoň často lidé argumentují. Svoboda slova je jeden ze základních pilířů demokracie. Často píšu o tom, jak mě psaní osvobozuje, protože si můžu vymyslet vesměs úplně cokoliv a nechat to žít vlastním životem. Zní to, jako by svoboda psaného projevu byla neomezená nebo že sahá tam, kam dokáže sahat naše fantazie. Přese všechno věřím, že i svoboda psaného slova by měla mít určité hranice, protože někdy může překročit jak etickou slušnost, tak státní legislativu.


Máme neomezenou svobodu slova?


Stačí se podívat na všemožné komentáře pod roztrhlým pytlem s fake news, na kyberšikanu zahalenou v mraku anonymity nebo na všemožně se šířící nenávist, která netoleruje žádnou jinou ideologii než ideologii mluvčího. Člověk může být někdy natolik zhnusený tím, co někdo jiný napsal, že se raději vyhne jakékoli diskuzi a jen nepochopeně kroutí hlavou.

Kromě toho, že existují texty, které se snaží šokovat nebo jakkoli podněcovat k výtržnosti proti čemukoliv, tu máme zvláštní jev, kdy inteligentní lidé raději mlčí, zatímco burani se přeřvávají. Líbí se mi v tomto kontextu citát Květy Fialové: "I přesto, jaké hrůzy se kolem nás dějí, věřím, že dobra je víc, protože dobro je potichu."

Jeden moudrý muž jednou neřekl nic.

Pokládám si otázku ohledně neomezenosti svobody slova, ohledně toho, zda můžeme opravdu napsat úplně, co chceme, a říkám si, jestli je to tak vlastně dobře. Miluju svobodu a nerad bych ji jakkoli omezoval, spíše mě zaráží, když denně vidím, jak se lidé předhánějí v útočnosti, aniž by dokázali hovořit s rozumem nebo se zamysleli nad tím, co svými výroky mohou způsobit. Pořád totiž platí, že slovo je mocná zbraň, která může někoho zásadně ovlivňovat.

Slušná svoboda, hranice neslušnosti


Zákon sice vykládá hranice svobody projevu v případě šíření nenávistných ideologií, rasové či náboženské nesnášenlivosti či šíření pomluv, v praxi je ale něco takového těžko sankciované. Často jen záleží na formě. Kdybych napsal druhý Mein Kampf, asi bych měl problémy s jeho vydáním; když však někdo podobným způsobem píše na internetu, šíří dezinformace a záměrně manipuluje se čtenáři, pravděpodobně se nestane zhola nic.

Nikdo nám nenakazuje, abychom se slušně vyjadřovali. Dokonce se domnívám, že toho někteří lidé snad ani nejsou schopní. Co nelze nakázat, to se bere spíše jako etický či morální závazek, a co se bere jako etický či morální závazek, se může naprosto nesvědomitě porušovat.

Dnešní úvaha může vyznít, jako že se stavím na stranu omezení svobody – prostě nějak zakážeme lidem, aby se vyjadřovali jako naprostí hulváti, a nakážeme jim, jak by měli mluvit. Tak to ale není. Spíše se zamýšlím nad tím, kdy má svoboda v psaní (ale i v jakémkoli jiném projevu) skutečně smysl. 

Všechny ty výtky, snahy vyhrát spor, nadávat, zviditelnit se, manipulovat... jako by už nešlo o to, co se sděluje. Někdy člověk mlčí, jen aby se nemusel potýkat s další kritikou. Věřím, že smysl svobody projevu se skrývá v jejím záměru. Záměr, s jakým něco píšeme, se prokáže v celém textu. I ta nejkrásnější umělecká díla vznikala se záměrem vytvořit něco krásného, oslnivého, nebo alespoň něco, co by přimělo ostatní k přemýšlení. Kéž by takhle vznikalo všechno, co člověk napíše nebo vysloví. Je ale nejspíš naivní myslet si, že se nám to někdy podaří.

Nakonec stejně můžeme zjistit, že v záplavě plurality názorů na tom našem vůbec nesejde.

Svoboda a tvůrčí psaní


Největší přínos při psaní vnímám ve svobodě toho, že můžeme svobodně psát, o čemkoliv chceme, aniž bychom tím omezovali právo na názor někoho jiného. Nikdo nás nenutí, abychom vyjadřovali to, co nechceme. Můžeme odmítat to, s čím nesouhlasíme. Můžeme psát jen o tom, s čím souhlasíme. Myslím, že tuhle svobodu je třeba za všech okolností bránit. 

Neměli bychom zapomenout na to, že svoboda stále není všude samozřejmostí. Vždy si ale můžeme vytvořit určitou vnitřní svobodu.

U tvůrčího psaní je navíc úžasné to, že se nemusíme účastnit žádné společenské debaty, stačí, když si vymyslíme vlastní svět s vlastními pravidly, zákony či omezeními – případně neomezeními. Zároveň však můžeme dílem ke společnosti promlouvat, předávat své pohledy, a to všechno krásnou formou – proto se někdy beletrii či poezii říká také krásná literatura. Jde o krásný svobodný projev, který má vyvolat především estetické pocity a vyzdvihovat umění jako takové.

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.

4 komentáře:

  1. Souhlasím s Květou Fialovou - trollové jsou zkrátka víc slyšet.

    Blogerčiny zápisky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, bohužel je to tak. Kouzlo se často skrývá za vším hlukem, někde mezi řádky, tiché a málo viditelné.

      Vymazat
  2. Někdy, když zavítám do diskuzí pod různými články, jen kroutím hlavou nad tím, jak se lidé do sebe pouští. A není to jen pod články, ale i v komentářích u písniček na youtube, tolik kritiky, nenávisti, tolik nepříjemných slov.
    Já osobně moc komentáře pod ty články, co si občas přečtu, nepíšu, to už musí být, že k tomu tématu chci něco vyjádřit.
    Svoboda ve psaní, kdy si můžeme vymyslet cokoliv je skvělé, člověk si může pohrát s čímkoliv s nadpřirozenem a nikdo to nebude řešit, protože to člověk bere jen jako příběh. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kolikrát vídám všelijaké handrkování i pod celkem neškodnými a pozitivními příspěvky, jako by chtěli vyvolávat konflikty, slovíčkařit, možná tzv. trollovat. Aby vznikla slušná diskuze, jsou k tomu potřeba i slušní lidé. Často je opravdu lepší nereagovat, ale ne zase natolik, aby moudří lidé zůstali zticha a mluvili jen hlupáci.
      A co se týká toho tvůrčího psaní, ona svoboda a jakýsi útěk od všeho masivního handrkování je na něm pro mě opravdu jedna z nejvzácnějších věcí. A jak říkáš, všechno lze zakamuflovat do příběhu, jen pozorní to pak umí najít mezi řádky :)
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.