sobota 12. května 2018

O psaní blogerských recenzí a jak vlastně napsat recenzi

6

Blogerské recenze by se nejspíš neměly nijak zvlášť lišit od recenzí klasických. Samozřejmě se předpokládá, že recenze bude reflektovat především názory a stanoviska autora blogu, akorát že v tom blogovém světě to chodí poněkud jinak. Jste-li trochu známější knižní bloger, je dost pravděpodobné, že píšete recenze na zakázku, za což dostanete zdarma recenzní výtisky. Je pochopitelné, že to řadě blogerů stačí k tomu, aby sesmolila pochvalnou ódu, která by neurazila jejich mecenáše. Také bych chtěl dostávat knihy zadarmo.

Co je to recenze


Na začátek by asi bylo dobré přiblížit si, co je to recenze a jak by měla správná recenze vypadat. Jde o častý žánr, proto se počátky názorové argumentace učí už na základních školách, ve větší míře se pak tento žánr píše na gymnáziích a středních školách. Recenze je tedy nějaký kritický posudek uměleckého díla. Slovo kritický je v tomto případě klíčové, protože odráží způsob, jakým by se měla recenze psát – kriticky.

Když se řekne kritika, většina lidí ji dnes vnímá s negativní konotací. Říká se pak, že každý umí kritizovat, zato vytvořit něco dobrého už je složitější. Úkolem recenzenta je posoudit z pokud možno odborné stránky kvalitu nějakého díla. Přes všechnu odbornost je takové posouzení ale vždy subjektivní záležitost – je to především názor. Chceme-li, aby však recenze byla přínosná, i názory by měly mít určitou kompozici a strukturu. 

Proto se uvádí, že je recenze slohový útvar na pomezí publicistického a odborného stylu. Většina dnešních recenzí, které vídáme na knižních blozích, se zaměřují spíše jen na tu publicistickou část, někdy pak recenze mohou znít až fejetonicky nebo úvahově. Jsem milovník literatury, filmů i hudby, a tak si rád přečtu nějakou tu recenzi, než abych si nakoupil zajíce v pytli. Problémem ale je, že dnešní blogerské recenze často nejsou recenzemi.

Recenze versus doporučení


Zprvu chci říct, že se nepovažuji za recenzního odborníka ani kdovíjakého kritika. To, o čem píšu v literární rubrice, za recenze nepovažuji. Na tomto blogu jsou spíše literární doporučení, protože píšu jen o knihách, které bych dokázal s čistým svědomím doporučit každému, zatímco o hromadě knih žádné články ani nepíšu, protože mě tolik nezaujaly. 

Rozdíl mezi mými doporučeními a klasickou recenzí tedy vnímám v tom, že se snažím přesvědčit, proč si danou knihu přečíst, než abych ji odborněji hodnotil. Persvazivní funkce se od kritické liší v tom, že jejím cílem je nalákat. Kritická se snaží dílo rozebrat, a na jejím základě může být čtenář klidně i znechucen. Na tom není ale nic špatného; já jsem třeba velmi rád, když mě někdo upozorní na mizernou kvalitu, pokud to ovšem dokáže prokázat adekvátními argumenty.

Pokud se však setkáváme s názory "kniha se mi líbila, nebo nelíbila", už jde o prosté doporučení. 

Myslím, že jednoduchá doporučení, i když to mnozí nazývají recenzí, píše většina blogerů. Fanoušci, kteří jsou s nimi nějakým způsobem v souznění, mohou jejich knižní kánon kopírovat, a ve většině případů jsou nakonec spokojení. Jinak řečeno, pokud se zajímáte o životní filozofii, pravděpodobně se vám budou líbit knihy, které doporučuju já, zatímco čtenáři fantasy nebo červené knihovny má doporučení s chladným srdcem přeskočí.

Lidé mají tendence číst zpravidla to, co je jim blízké. Nefunguje to tak jen u blogerských recenzí, ale i u klasického (například politického) zpravodajství. Dnešní "recenze" tedy neslouží k tomu, k čemu byl původně tento útvar zamýšlen. Jeho současným cílem je často jen utvrzovat určitý názor nebo přinášet pozitivní náhled, avšak bohužel s tím, že odborně negativní kritika pak bývá opomenuta.

Jak napsat recenzi


Návodů, jak napsat recenzi, je na internetu celá řada, proto bych se zaměřil jen na ty nejčastěji uváděné body, které jsou podle mě zásadní. Především nestačí jen dílo přečíst, zhlédnout či poslechnout, ale zajistit si informace, které nás seznámí s kontextem jeho vzniku, s autorem i s podobnými již vyšlými díly ke komparaci (srovnávání). 

Základní faktické údaje, které nejsou ovlivněné recenzentem, by se vždy měly nacházet v úvodní části, aby bylo naprosto jasně řečeno, co se vlastně kritizuje. Pozor však na spoilery – nikdo nemá rád vyzrazené zápletky! Někdy se bohužel stává, že není jasné, co jsou myšlenky autora díla, a co jsou myšlenky autora recenze, přitom není takový problém tyto dvě složky oddělit.

Jako u každého písemného projevu, text by měl být strukturovaný. V tomto případě se nabízí jednoduché řešení – buď můžeme dílo rozebrat z obsahové a formální stránky, nebo rozdělit odstavce na kladné a záporné body. 

Nevěřím na dokonalá díla, všude by měly být záporné body. Kdyby bylo dílo dokonalé, recenzi by nepotřebovalo. Stejně tak se obvykle na každém díle nalezne několik kladných bodů, ale věřte, že ty záporné body jsou vždy čtenářsky zajímavější.

Pokud něco hodnotíme, měli bychom být obeznámeni s pojmy, které se k danému formátu vážou. Kritizujeme-li knihu, měli bychom vědět, co je to kompozice, téma, děj, syžet, gradace apod. Utápět se v odbornosti ale také nemá smysl, protože mimo jiné chceme, aby naše recenze měla alespoň nějaký čtenářský ohlas.

Na závěr závěr! Shrnutí je něco, co předá konečnou představu recenzenta o díle. Může se stát, že recenzent sice spoustu věcí negativně kritizuje, ale nakonec mu celkové vyznění díla vyhovuje. Jednou z možností je, že si přečtete knihu, se kterou nesouhlasíte nebo se vám zase tolik nelíbila, nicméně dokážete vyhodnotit její přínos a nakonec ji také doporučit, protože lidé by přeci měli znát i to, co jim není blízké.

O blogerské komunitě


Věřím tomu, že každý rozumný čtenář dokáže rozlišit, kdy je článek přínosný, a kdy se jedná o ztrátu času. O spoustě děl se dozvídáme díky našim přátelům. Blogeři jsou pro čtenáře přitažliví zejména kvůli tomu, že jsou to lidé tak trochu na pomezí osobního vztahu. Mám blogery (i videoblogery) rád – vlastně bych byl sám proti sobě, kdybych tento trend nějak hanobil, ale zároveň si myslím, že jde velice snadno rozpoznat, s jakým entusiasmem a filozofií kdo píše. Je to zkrátka mezi jejich řádky.

Co se týká recenzí, jsem velice opatrný, a z blogerské komunity jich čtu jen minimum. Výhodné na tom je, že si každý může vybrat recenzenta, který mu vyhovuje. Recenzentů je obrovské množství, což je dobré zejména pro popularizaci konkrétních knih a nakladatelství. Bohužel se dnes objevuje tolik identicky vypadajících blogů, že je těžké mezi nimi najít nějaké výjimečné diferenciační znaky, díky kterým by vynikly. A spoustu z nich bohužel zavalí vlna komercializace.

Osobně mám proto raději, když čtu recenze na starší tituly. Ty v sobě totiž skrývají určitou záruku, že i přes písky času zůstala bábovička nedotčená. Touhle metaforou se pokouším vysvětlit, že spousta aktuálních titulů, které nabízejí nakladatelství blogerům k recenzi, jednoho dne prostě zapadnou, ale pouze ty nejvýznamnější přežijí nejtěžší zkoušku v podobě mediálního ochabení a stárnutí. Je to filtr pro díla, která zůstanou uchována v lidech, protože je nějak skutečně zasáhla a stále se o nich mluví. 

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

6 komentářů:

  1. Recenze nepíšu, jelikož jsem recenze psát pořádně neuměla. Měla jsem problém i napsat si čtenářský deník, jelikož jsem prostě nevěděla, co z toho vlastně tam popsat, takže od toho se držím dál. Pokud chci zhodnotit nějaké knihy, které jsem četla, napíšu jen jednoduché informace a můj názor na ně o tom, jak se mi kniha líbila, jak píšeš spíše to doporučení. :)
    Recenze občas čtu, ale spíše se podívám jen na anotaci díla a podle toho si vyberu, zda do toho jít nebo ne, jelikož dost často se mi stává u knih i filmů, že mě se líbí to, co jiní hodnotí špatně a to, co jiní hodnotí dobře, se mi nelíbí. Takže někdy jen zběžně prolétnu nějakou recenzi na knihu, nad kterou váhám už delší dobu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na čtenářský deník také vzpomínám s nelibostí. Všechno, co mě nutili psát, mě nebavilo. Stejně tak i číst. A nějak mi to zůstalo dodnes. Knihy si mě musejí najít samy – třeba poslední dobou jsem si zničehonic vzpomněl, jak jsme se učili o Albertu Camusovi, existencialismus mi v té době přišel nepochopitelný. Dneska už ho mám v knihovničce mezi vzácnými kusy.
      Ale to jsem trochu odběhl od recenzí. Ty pravé recenze většinou bývají v odborných literárních časopisech, které si ale laici nepřečtou. Pak samozřejmě čest některým blogerským výjimkám. Já se o odborné recenze moc nesnažím z důvodu, že sám fušuji do spisovatelského řemesla. Ale myslím, že mladá generace spíše hledá doporučení, aby dostala tip na čtení. Asi bych nejvíce doporučil komentáře u Databáze knih, někdy to stačí pro přehled, pokud jich je tam větší počet. Ale i mně se stává, že mi některé knihy přijdou podhodnocené nebo naopak, čistě proto, že od nich čtenáři očekávali něco jiného.
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat
  2. Chtěla bych zažít tu základní školu, kde se učí, jak psát recenzi. Většina dětí má problém přečíst jednu knihu ročně a převyprávět její obsah do čtenářského deníků. Co si pamatuju, nikdo nás neučil psát recenze dokonce ani na střední, takže s odbornějším pohledem na kritiku jsem se setkala až na vysoké. A ani tam člověka nenaučí, jak ji napsat. Výchozím bodem je, že kritika je vyargumentovaný názor. A poraď si sám.
    O kritice a její roli v dnešní společnosti byla krásná diskuze na letošním Světě knihy. A fakt je ten, že klasické odborné recenze zas až tak moc lidí nečte. Je to žánr, který pomalu skomírá, protože nejsou lidi, kteří by ho psali ani ti, kteří by ho četli. Pokud jde o blogerskou komunitu, mám pocit, že většina lidí nehledá nějaký erudovaný názor, spíš nějaké to doporučení. A jak sám píšeš, každý má okruh lidí, které sleduje, protože s nimi má blízký literární vkus a ví, že mu právě jím doporučení knihy sednou.
    A jen pokud jde o recenzní výtisky. Nemyslím se, že kniha zadarmo je důvod ke kladné recenzi. Ano, jako recenzent si obvykle primárně vybíráš knihy, u nichž předpokládáš, že tě něčím osloví, ale nikde není psáno, že když pošleš negativní recenzi, už nikdy žádnou knihu z nakladatelství neuvidíš. Nakladatelé většinou respektují i negativní názor.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To (ne)učení recenze mě tedy docela překvapuje. U nás už jsme ji ve slohu na základce minimálně probírali, dokonce jsme měli pravidelné čtecí kroužky, kde měl každý vyhodnotit knihu dle recenzních pravidel. Tedy spíše to vyargumentování názoru. Samozřejmě to nebylo nějak přísně a odborně hodnocené, jako třeba později na gymnáziu, ale stejně mě tedy zaráží, že výuka recenze není žádným pravidlem. O tom, zda jsme tehdy všechny ty knihy četli, bych ovšem taky pochyboval. Málokteré děti čtou, většinou si vybírali zfilmovaná díla.
      U těch recenzních výtisků to samozřejmě není důvod vždy ke kladné recenzi, ale myslím, že to minimálně u spoustu blogerů ovlivněné je, stejně jako u kosmetiky a dalšího zboží. Osobně mám vůči tomu vybudovanou skepsi, zvláště k přechvalujícím recenzím. Možná to ale vychází z mé povahy, jsem podezřívavý ke všemu, co je do nebes vychvalováno. Důležité je, aby článek – ať už je to recenze, názor, doporučení – přinesl nějaký užitek.
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat
  3. Recenze čtu, tedy ty na má díla. Dokonce se pokouším s recenzenty komunikovat, ale oni mi většinou neodpoví. Vzpomněla jsem si ovšem na jednu ofiko kritiku, která vyšla v Právu na můj román Kníže Václav. Vytýkali mi tam, že jsem použila klišé. Autor to ovšem napsal tak složitě, až to znělo, že tam ta klišé chybí :-) Šla jsem za mámou a říkám: "Prosím tě, mami, já jsem asi nějaká blbá. Co mi to tady vlastně vytýkají?" Máti prostudovala článek a pochopila ho stejně jako já. "V čem, že to vyšlo? Jo, v Právu! Tak to tam ten svatý Václav měl asi volat: KUPŘEDU LEVÁ!"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna klišé je taková výtka, která se dá najít vesměs všude, když se chce, aneb kdo chce psa bít, hůl si najde. Ať už se jedná o články v podobě recenzí nebo jen doporučení či krátkých dojmů, pro autora jsou určitě vždy přínosné jako aspoň nějaká forma zpětné vazby, protože je to pokaždé lepší, než kdyby se o knize vůbec nemluvilo.
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat