pondělí 2. dubna 2018

Proč se učit literaturu a jaký má smysl číst knihy


I když jsme se všichni literaturu učili, nedá se říct, že by byla nějakým frekventovaným tématem, o němž by se lidé kolem nás rádi bavili. Pokud žijete v sociální bublině knihomolů nebo jste čtenáři mého blogu, pravděpodobně vám to tolik nepřijde, ale věřte, že na světě existuje celkem početná hromada lidí, která nevidí v knihách žádný smysl. Jsou lidé, kteří se ptají, k čemu ta literatura vlastně je, a proč bychom se jí měli vůbec zabývat.

Co se upřednostňuje ve vzdělávání


Žijeme v době, kde se upřednostňuje matematika, fyzika či chemie před společenskými vědami, českým jazykem nebo uměním. Upřímně moc nerozumím tolik tomu, proč se ve společnosti přijímají přírodní vědy o tolik vstřícněji než ty společenské – je jistě chvályhodné být vědcem, biologem, fyzikem, chemikem nebo ekonomem, ale ne všichni jimi nakonec chtějí být. Proč má být matematika u maturity povinná, zatímco společenské vědy ne? Není zrovna tohle důvod, proč je pak vzdělanější část obyvatelstva tolik nespokojená s výsledky voleb?

A co teprve, když se začne mluvit o literatuře! Zkuste se zeptat středoškoláka, proč by se měl učit literaturu. Většinu z nich to skutečně nezajímá a nevidí v tom žádný smysl. Dnešní výuka se totiž možná až příliš zvrhla do biflování jmen a literárních děl. Kontexty klasicismu, impresionismu, romantismu či realismu se nakonec stejně z hlavy vypustí. Málokdo dnes dá přednost literatuře před jinými aktivitami, protože čtení knih vyžaduje spoustu času, spoustu přemýšlení a často i spoustu přemáhání, když přistupujeme k něčemu zcela novému.

Jste-li ekonomové, pravděpodobně můžete skutečně říct, že vám literatura k ničemu nebyla, stejně jako já mohu stejnou měrou mluvit o matematice (přestože věřím v její smysl, akorát mě nebyly dány ony analytické buňky, které by to zajímalo). Nicméně přese všechno mi jsou sympatičtější slova a věty než čísla a logaritmy, a troufale pravím, že jsou i důležitější k našemu životu.

Proč se učit literaturu


Mohl bych začít tím, jak je důležité znát historii a jak je literatura vlivná pro běh celých dějin. Něco takového už jsem psal v seznamu nejvlivnějších knih všech dob nebo v článku, který pojednával o tom, zda má v dnešní době opodstatnění poezie. Více než na historický a kulturní přínos bych se chtěl však zaměřit na to, proč by to mělo někoho vůbec zajímat.

Sám musím říct, že mě literatura začala nejvíce bavit až ve chvíli, kdy jsem ji konečně dostudoval. 

Teprve po těch všech letech jsem otevřel nějakou tu klasiku a poznal kouzla, která by mě dříve otravovala. Značný rozdíl je totiž v tom, že když něco děláte svobodně z vlastní vůle, je to úplně o něčem jiném, než když vás do toho někdo nutí. Jistě, je dobré mít všeobecný přehled, ale nakonec si stejně vyberete to, co se vám v literatuře nejvíce líbilo, a čtete žánry, které vám toho nejvíc přinesly.

V hodinách literatury se učíme historii více než kontexty a rozbory jednotlivých děl. Teprve když poznáte smysl díla, o čem skutečně je, tak ho dokážete vložit do historického kontextu. Všechny ty okamžiky revolucí, válek, rovnoprávnosti pohlaví, náboženství a vlivu scifi na vědu vás začnou zajímat ve chvíli, kdy je pochopíte. Ovšem skákat z autora na autora a z díla do díla, aniž by v nich člověk našel zalíbení, smysl nebo důvod, proč by ho to mělo zajímat, je pak více než otravné.

Knihy, o kterých se učíme versus ty, co nás baví


Problémem většiny knih v kánonu literatury je ten, že se často jedná o díla, která si pokládají nějaké existenciální otázky, na které často člověk narazí až v dospělosti. Mnozí nemají páru o tom, proč jsou některá díla vůbec důležitá a co přinesla nového. A ještě více by někoho zajímalo, co nám mohou přinést dnes. Proto bych navrhoval silně zredukovat kánony a vybírat ta nejzajímavější díla, co by skutečně reprezentovala danou dobu.

Studenti se dnes totiž učí jména a tituly, aniž by ještě uměli skutečně interpretovat to, co čtou. I když si v lepším případě povinně přečtou seznam na maturitní zkoušku, výsledkem bude, že se naučí nazpaměť to, co si přečetli. 

Pozorný analytik si povšimne, že pohled na umělecký artefakt ve školním pojetí je zatížen zvláštním paradoxem. Umělecké dílo se mladému člověku představuje jako fenomén, který má ve srovnání s odborným dílem zcela odlišné vlastnosti. Při jeho četbě se nedoporučuje vnímat informace v jejich konvenčních významech, ale pronikat za ně k hlubším významům textu uměleckého díla. – Četl bych, ale nevím proč?; Zdeněk Jonák

Samotná literatura jde ve skutečnosti jen těžko vykládat učebnicovým způsobem. Praví nám totiž mezi řádky to, co napsal jedinečný autor svým nezaměnitelným stylem, který lze různě interperetovat. A proto lidé čtou knihy, které si sami vyberou a které je baví! Protože ty, které škola neotrávila, v nich najdou něco, co nám žádný jiný předmět dát nemůže. Literatura slouží jako konzerva pro všechny úžasné příběhy, pro všechna minulá svědectví, vychází z ní naše myšlení (aniž bychom si to často uvědomovali) a v neposlední řadě dokáže být velice zábavná, když se jí naučíme rozumět.

Jaký má smysl číst knihy


Začnu tou nejčastější, avšak ne nutně nejdůležitější frází – čtení nám rozšiřuje slovní zásobu a porozumíme díky němu mnohem lépe i českému jazyku. Čtení knih má ale podle mě největší smysl v předávání poselství od lidí, kteří nám mohou změnit pohledy na svět, změnit naše myšlení a perspektivu.

V knihách jsou přesně ty myšlenky, které potřebujeme slyšet. Možná se nám nějaké dílo nebude líbit, ale i takové dílo má smysl, neboť nám určuje směr a filozofii, kterou se chceme v životě ubírat. Ať už jste realisté nebo idealisté, snílci či vědátoři, pro všechny z vás existují ty správné knihy od těch správných lidí, kteří povznesou váš život na novou úroveň.

Knihy jsou světy plné inspirace. Dokáží v nás kolikrát probudit něco, co by jinak zůstalo zapomenuto nebo utajeno. Jsou to často fantazijní příběhy, které ovšem můžeme svým způsobem prožívat, protože každá kniha nabízí nový svět, jenž rozšiřuje ten, který známe.

2 komentáře:

  1. Pro mě jako pro blogerku má čtení zásadní význam: všímám si, že když přestanu číst, hůř se mi píšou články, a když přestanu číst cizí blogy, přestávají mi "chodit" nápady na vlastní obsah. Čtení a psaní je v tomto směru úzce provázané, a člověku, který se blogovacím kratochvílím nevěnuje, dodává nadhled.

    Příběhy z mlhy a éteru

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to máme asi stejně. Čtení je pro mě skvělou inspirací a drží mě v rutině užívání českého jazyka v umělecké formě. A v neposlední řadě mi pomáhá čtení usnout, pokud zrovna nejde o něco extrémně napínavého!
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry!

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.