pondělí 16. dubna 2018

Když se člověk cítí sám i mezi lidmi

6

Samota je záhadná dáma. Můžete mít kolem sebe hromadu lidí, ale stejně se můžete cítit osamělí. Někdy ani nezáleží na tom, zda mám kolem sebe kamarády, rodinu nebo spřízněnou duši, jednou za čas si mě dokáže samota tak či tak vyhledat. Jde o zvláštní pocit, kdy jsem součástí tohohle světa, ale stejně se od něj cítím nějakým způsobem izolovaný; jako by ta část mé skládačky nezapadala mezi všechny ostatní.


Odkud vychází samota


Přichází znenadání a odnikud. Naučil jsem se ji přičítat své náladovosti, depresi či touze být nějak jiný a neobyčejný. Vlastně mě celý život děsí představa, že bych byl jen další zapadající článek nebo další hlava v masovém davu. Znamená to tedy, že svou izolovanost může člověk schválně vyhledávat, aby se pak mohl politovat, jak mu nikdo nerozumí nebo ho někdo nechápe?

Možná že samota skutečně vychází především z nedostatku porozumění. Dokonce mi připadá, jako by mělo být cílem člověka dosáhnout dvou naprosto protichůdných cílů – zapadnout do společnosti a zároveň být výjimečným individuem. Hodně lidí také říká, že jsou společensky donucení k určitému chování; najít si partnera, založit rodinu, vydělávat peníze, vypadat k světu... 

Každý si většinou určí zrovna ten společenský nátlak, který mu v danou chvíli vyhovuje podle toho, čeho zrovna cítí nedostatek.

Také se často odvolávám na společnost, jako by mohla za moji neschopnost prosazovat se. Společnost samozřejmě hraje svoji hru podle určitých rolí, ale nakonec si stejně určujeme svoji cestu sami. Dnešní doba je vesměs ta nejliberálnější ze všech, a do společnosti patří i skupiny lidí, které se záměrně odlišují svým stylem. Kupodivu tak dochází k tomu, že zapadnout mohou i jedinci, kteří se schválně bouří, protože rebelie se dnes stává tolerovanější než úzké konzervativní hodnoty.

Jsme i nejsme sami

Věřím, že hlavní podstata samoty vychází z očekávání od druhých. Když jsem se odstěhoval do Prahy, pocítil jsem něco jako obrovskou prázdnotu v davech lidí. Jako introvert jsem byl přirozeně raději, když se kolem mě moc věcí nedělo a žil jsem ve svém hloučku známých lidí, jimž jsem mohl důvěřovat. A pak se najednou dostanu do světa, kde mě pořád někdo oslovuje a někdo si chce povídat a někdo se chce seznamovat a někdo chce jít na party; a v tom všem je zároveň každý na svém vlastním písečku na osamělém ostrově. Všichni se jen snažíme postavit mosty s doufáním, že se zase nezřítí.

Když tedy píšu o tom, že jsme i nejsme sami, je to především o tom, jak definujeme samotu, přátelství, lásku nebo štěstí. Naučil jsem se díky tomu pochopit jednu věc, která zní, že mě nakonec nikdo nedokáže pochopit. Pokud mám v hlavě zmatek, nemohu očekávat, že to ostatní nepoznají, a už vůbec nemohu očekávat, že ho ostatní pochopí. 

Stejně tak není údělem ostatních, jestli mě budou nebo nebudou mít rádi nebo jestli se mnou budou nebo nebudou chtít trávit čas, protože to všechno záleží na mém vlastním chování.

Asi dnes píšu o věcech, které jsou každému v hloubi duše jasné. Jen je zvláštní si uvědomit, jak si někdy člověk stěžuje, přitom si to zavinil sám a ještě se v tom vyžívá. Vyžívám se ve své osamělosti a přirovnávám se k Egypťanu Sinuhetovi, který se charakterizoval jako "ten, jenž je navždy osamělý" bez ohledu na to, že byl vlastně králem. Na světě jsou miliardy lidí, opravdu je fyzicky těžké být sám a bez kontaktu.

You Are Not Alone


Samota je nakonec otázkou naší volby. Když se s ní doopravdy nechceme trápit, stačí nám klidně jediný člověk, s nímž se nebudeme cítit sami. Dokonce ani nemusíme budovat vztahy k tomu, abychom se necítili osamělí. Samota vesměs ani není nic zlého: je to čas na ujasnění si vnitřních záležitostí, čas na odpočinek, čas budovat vztah sám se sebou a zároveň si uvědomovat hodnotu lidí, kteří jsou kolem nás. Kdo vlastně jen prochází, a kdo zůstává po našem boku.

Rád bych tuhle podivnou úvahu dokončil optimisticky, ale stejně si uvědomuju, že lidé zažívají samotu v jednom kuse a dostávají se do stejného stavu jako někdy já. Nevěřím lidem, kteří říkají, že jsou pořád v pohodě. Každý je někdy jako dílek puzzle vedle obrazu, který už je dávno postavený. Skutečné pochopení najdeme jenom sami v sobě. Netřeba se tím trápit, zase to přejde.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

6 komentářů:

  1. Připomnělo mi to jednu moji oblíbenou písničku. https://youtu.be/1-xGerv5FOk
    Nikdy nejsme sami, i když se tak dost často můžeme cítit. Ale vždy je někdo s námi, někdo, kdo nás chápe, kdo nám pomáhá psychicky.
    Je to zvláštní, ale když jsem mezi lidmi, kolikrát se cítím více sama, než když doopravdy sama jsem.

    Souhlasím s tím, že nikdo tě nemůže pochopit, i když lidé řeknou, že chápou, nemohou pochopit to, co se v druhém odehrává. Jedině se o to mohou snažit. A ti, co vůbec nechápou, těm nemá ani smysl nic vysvětlovat a je lepší takovým lidem neříkat své vnitřní pocity, bohužel jsem si tohle uvědomila až když bylo pozdě a zbytečně jsem vysvětlovala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S onou větou, že člověk se s lidmi někdy může cítit sám více, než když doopravdy sám je, se mohu jasně ztotožnit. Myslím, že to často bývá způsobeno zejména "špatným" kolektivem nebo když prostě trávíme příliš mnoho času s lidmi, se kterými nemáme moc společného. Člověk je na světě především sám za sebe, za hledání vlastního štěstí, což neznamená, že by se měl nějak distancovat od ostatních, ale hlavně pobývat s takovými lidmi, s nimiž se nemusí cítit osaměle. Někteří lidé žijí vedle sebe osaměle a paradoxně se bojí vztahy opustit, aby nebyli sami.
      Děkuji za komentář, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat
  2. Ahoj, moc hezký, inteligentní a empatický článek. Jde cítit o čem mluvíš. Už jen tvá úvaha o sebelítosti mi o tom napověděla. Myslím, že historicky jsou zde takoví lidé vlastně pořád. Otázka samoty je zde už dlouho, ale univerzální odpověď ne. Lidský mozek mozek je složitý. Můžem se utěšovat jedinečností, divností, originalitou, vyčleněním. Všechny tyhle plusy a mínusy nejsou pravda. Ve mě se mísí chtíč nebýt sám a zároveň mi nedává smysl být s někým někde. Nejtěžší otázka pro člověka je "kam vlastně patřím". Proč musím dělat tolik abych někam patřil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Dominiku, jsem moc rád, že se Ti můj článek líbil. Možná že jsme na tomhle světě proto, abychom se celý život učili, kam vlastně patříme. Někdy můžeme patřit i na samotu mimo civilizaci, jindy nalezneme smysl třeba ve své práci nebo koníčku. Věřím ovšem tomu, že když se skutečně díváme, najdeme kolem sebe takové lidi, kteří se na ten svět dívají podobně a s kterými můžeme náš svět sdílet, aniž bychom se museli nutně nějak začleňovat někam, kam vlastně nechceme.
      Děkuju za zajímavý komentář, zdraví Jerry :-)

      Vymazat
  3. Skvely clanek a jeste lepsi blog. Diky, jeste se vratim :-)

    OdpovědětVymazat