pátek 16. března 2018

Moderní pohřeb: Až jednou umřu, kéž by to bylo takhle


O smrti se v dnešní době podle mě rozhodně nemluví tak, jak by se mělo, přitom jde o přirozenou součást každého lidského příběhu. Snad každý se někdy setkal se smrtí, ať už se rozloučil se svým domácím mazlíčkem nebo byl na pohřbu někoho známého. Pohřbívání je v našich končinách stále něco, co obvykle vyvolává především zármutek a stesk. Je pro nás bolestivé o někoho přijít, protože v sobě máme často zakořeněnou víru, že smrtí končí veškerý život, a s tím, kdo nás opustil, se už nikdy neuvidíme.


Pohřbíváme podle tradice


Vytváříme proto ceremoniály, kde tečou slzy a kde se vyzdvihuje bolest v černém hávu jako projev úcty k zemřelým. Je ale tohle skutečně dobrý způsob, jak se s někým rozloučit? Přemýšlím nad tím, jak by měl vypadat můj vlastní pohřeb, a přál bych si, aby byl úplně jiný. Vlastně se dokonce domnívám, že většina lidí si opravdu nepřeje, aby byl jejich pohřeb přehlídkou utrpení.

Nemohu si pomoci, ale když se jednou za čas dostanu na hřbitov, nepřipadá mi to jako místo, kde by se měly zdržovat duše zemřelých. Nepřipadá mi to jako místo, kde by se měl zdržovat kdokoli. Všechny ty zašedlé náhrobky a tísnivá atmosféra hřbitovů mě spíše děsí. Nerozumím tomu, proč bych měl chodit k náhrobku, abych si promluvil s někým, kdo už není mezi námi. Nepotřebujeme svíčky, památníky, fotografie ani slzy k tomu, abychom hovořili s někým, koho jsme měli rádi.

Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí. Smrt nás ukládá do toho klidu, v němž jsme spočívali před svým narozením.

Netuším, kam až daleko sahá tradice našeho pohřbívání, ale pokud člověku tradice nevyhovuje, nevidím důvod, proč v ní dále pokračovat. Nechci, aby se moje tělo někdy tísnilo v rakvi, aby bylo zakopáno nebo aby mě uložili k nějakému náhrobku na to děsivé místo, kde je pach smrti tou největší esencí. Nechci, aby na mém pohřbu museli všichni nosit černou, aby byli zasmušilí, pronášeli blahosklonné a smuteční řeči nebo aby mou smrt bral někdo jako zlou událost. Ti, co mě znají, totiž vědí, že pro mě smrtí nic nekončí.

Jak si představuji svoji smrt


Říká se, že vesmír vznikl Velkým třeskem. Znamená to, že jsme všichni bývali hvězdným prachem, který se postupně přeměňoval. Odtud pochází moje panteistická víra; energie se nedá zničit, lze ji pouze transformovat do jiné podoby. Ať už zemřu jakýmkoliv způsobem, opustím svůj příběh a začnu psát zase příběh nový. Protože tahle část života mi nepatří. Tohle tělo jsem si jenom vypůjčil, abych skrze něj mohl poznávat část našeho světa. V tomhle těle jsem pouze na návštěvě, je to můj život na skok, z něhož jednoho dne zase odejdu někam jinam.

Co zde vidím, je jen skořápka. Nechá tady po sobě jen svou skořápku. – Malý princ

Moje smrt bude vesměs úžasná, protože bude znamenat, že jsem již naplnil své poslání. Nebude to chvíle velkého smutku, nýbrž chvíle, kdy vykročím velkým krokem vpřed. Vydám se znovu poznávat vesmír a splynu se vším, čím jsem kdysi býval. Člověk nemusí odcházet se smutkem a s bolestí, můžeme se dívat na nový břeh jako na další příležitost, jak poznat zdejší svět zase z jiné perspektivy.

Moderní pohřeb: Alternativní metody pohřbívání


Přestože se většinou držíme tradice a nepořádáme pohřby podle toho, jak by si to nebožtíci opravdu přáli, už dnes se obor pohřebnictví pomalu rozvíjí. Někteří lidé, stejně jako já, si nepřejí, aby jejich poslední rozloučení probíhalo v chladné místnosti nebo v kostele, a nechávají se rozprášit. Dnes už je možné pohřbívání do kořenů stromů či jiných rostlin, kdy z popela vzroste doslova nový život, a vznikají tzv. přírodní hřbitovy plné nádherné zeleně.

Rozprášení je podle mě tím nejkrásnějším ceremoniálem, který dává mnohem větší smysl. Říká se: prach jsi, a v prach se obrátíš. Nevidím důvod, proč by měl být onen prach uvězněný ve tmavé urně. Příroda ho dokáže roznést do nevídaných koutů, dát mu svobodu.

Staneme se sice jen malým zrnkem, ale co by byla poušť bez zrnek písku a co by byl oceán bez kapek vody.

Alternativní způsoby pohřbívání jsou určené pro ty, kteří mají svoji vlastní víru a nepotřebují přijímat zajeté tradice. Pokud se dívám na smrt z přírodního, nikoli náboženského hlediska, nebo pokud si nemyslím, že potřebuji splňovat pohřební ceremonie, abych se dostal do nějakého nebe, pak nevidím důvod, proč takové zvyky přejímat. Nechť jsem pohřben alternativně a osobitě, jak bych si to přál.

Jaký bych si přál mít pohřeb


Nemyslím si, že mám nějak vysoké nároky na svůj pohřeb. Chtěl bych být zpopelněn a rozprášen nejlépe na nějakém přírodním místě. Nejkrásnější by to bylo, kdyby to bylo na nějaké pláni u stromu Představivosti, o kterém jsem psal ve své první knize, a ještě šťastnější bych byl, kdyby to bylo pod hvězdnou oblohou. Ty nejkrásnější večery na téhle planetě totiž byly ty, kdy jsem jen tak ležel pod hvězdami a filozofoval nad záhadami našeho světa.

Neměj strach z loučení. Rozloučení je nezbytné k tomu, abyste se mohli znovu setkat. A nové setkání, po chvílích, nebo celých životech, je nevyhnutelné pro ty, kdo jsou přátelé. – Richard Bach

Pamatuji si na noc, kdy jsem jednou ležel pod hvězdami a ze sluchátek mi začala znít píseň Stay od Sary Bareilles. Tahle americká zpěvačka u nás není moc známá, ale v onen okamžik, když začaly padat hvězdy, jsem věděl, že ta píseň, kterou zazpívala, je nejspíš píseň mého života. Na pohřbech se podle mě zřídkakdy skutečně vyslyší přání zemřelých o jejich oblíbených písních – často se o nich ani neví, což je podle mě škoda. Hudba, která nám způsobuje husí kůži, je totiž jako stvořená k tak jedinečné události jako náš vlastní pohřeb.


Na světě je spousta krásných písní a každý máme ty své. Stejně jako každý vyprávíme svůj vlastní příběh a měli bychom mít možnost dopsat ho podle sebe. Dnešní článek se možná někomu může zdát poněkud pochmurný, ale nenechte se zmást! Smrt nemusí být pochmurná, když se o ní přemýšlí jinak, a vlastně až si pro mě jednoho dne přijde, nebudu jí to nijak zazlívat.

Protože díky smrti si uvědomujeme přítomné štěstí a zázrak života, který tu není navěky. Představa konečnosti se možná zdá strašidelná, ale je nesmírně důležitá pro to, abychom svůj čas využívali smysluplně. Je to náš dárek. Takže než si pro mě přijde, a já doufám, že to ještě nějaký ten čas potrvá, neboť se tu přes své domnělé stárnutí teprve rozkoukávám, budu vděčný za to, co mám.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

3 komentáře:

  1. Nádherná píseň, která se hodí k takovému článku.
    Hvězdné nebe je nádherné, je úžasně se na něj dívat a uvažovat nad hvězdami, nad celým vesmírem, nad životem.
    Zpopelnění a rozprášení na nějakém místě v přírodě mi přijde takové nejpřirozenější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě mi to přijde přirozenější než pompézní hrobky a rakve. Ale asi se to odráží podle víry a zvyklostí v různých kulturách, nicméně si myslím, že trend přirozeného rozprašování se časem mnohem více rozšíří. V Praze už existuje ekologický hřbitov, kde se ukládá prach ke kořenům stromů, vznikají první služby, které se takovému přírodnímu pohřbívání věnují.
      A k tomu hvězdnému nebi, právě že ve mně evokuje to přemýšlení nad životem, tak si říkám, který jiný přírodní jev by dokázal ten život lépe charakterizovat – možná oceán, tam se také nechávají lidé rozprašovat. :-)

      Vymazat
  2. Taky bych chtěla být strom.....

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.