středa 14. března 2018

Členění textu: Jak na věty, odstavce a kapitoly


Pokud chcete, aby váš text vůbec někdo četl, je naprosto zásadní jeho vhodné členění. Určitě už jste někdy viděli zajímavý titulek, pod kterým se ale skrývala hromada souvislého vleklého textu. Problém ani tak nespočívá v tom, že by byl samotný text nezajímavý nebo špatný, ale stává se jednoduše nepřehledným. Spousta čtenářů na předlouhé souvislé texty bez odstavců a nadpisů nemá trpělivost.

Členění textu v literární teorii


V literární teorii existuje členění textu horizontální a vertikální. Horizontální členění je přesně takové, které text rozčleňuje na jednotlivé díly – věty, odstavce a kapitoly. Každá část by měla uzavírat jeden celek, ať už formálně nebo myšlenkově. To, co se učíme ve škole, je klasické rozdělení na úvod, stať a závěr. Toho bychom se měli samozřejmě co nejvíce držet s tím, že část statě se pak podrobněji rozkouskuje.

Dobrým příkladem členění textu je například přímá řeč. Pokud píšeme přímou řeč, je takovým nepsaným pravidlem, že by měla být vždy na novém řádku. Už jen odstavec jako takový se v literární terminologii vysvětluje jako základní samostatná a graficky oddělená jednotka textu, která usnadňuje jeho příjem. Smysl odstavce je tedy usnadňovat čitateli text, aby ho rád četl.

Členěný text minimalizuje únavu adresáta. Při jednotlivých úsecích si může odpočinout.

Vertikální členění textu se zabývá jeho hierarchizací, což znamená, že v něm určujeme to, co je důležité. Sem se řadí všechny ty nadpisy, podnadpisy, tučná a zkosená písma, odkazy, barevná odlišení, schémata či podobná grafika.

Jak lidé vlastně čtou


Pravdou je, že lidé obvykle nečtou všechno – alespoň ne na internetu. První, co čtenáře zaujme, je celkový design. To, jak je text sestavený, vypovídá také o tom, s jakou vervou a profesionalitou se do něj pisatel pustil. Lidé mají při čtení tendenci skenovat, projedou celý text co nejrychleji a hledají v něm nějaké záchytné body. Nejčtenější část textu se pak obvykle nachází v perexu – první řádky samotného článku, které by měly naznačovat či shrnovat, o čem daný článek bude.

Text by neměl být členěn náhodně, ale promyšleně. 

Takhle to nechodí jen u článků. Také knihy jsou členěné do odstavců a kapitol z nějakého důvodu. Členění textu napomáhá především oddělovat kratší celky. Jednoduše řečeno, každý text v sobě nese určité myšlenky, a chceme-li, aby byly tyto myšlenky srozumitelně předané našemu čtenáři, je vhodné je osamostatnit. Snadné stisknutí tlačítka enter má svůj půvab, ale to samozřejmě neznamená, že by se to s ním mělo vždy nějak přehánět. V nesprávném případě se totiž ze souvislejšího textu může stát spíše seznam, kdy je například každá věta na jednom řádku, což také není zrovna nejlepší řešení.

Kouzlo podnadpisů a mezititulků


Nadpisy a podnadpisy jsou jedním z nejvhodnějších vodítek při členění textu. Čtenář mnohem rychleji pochopí, jak je text strukturovaný a které části jsou pro něj zajímavé. Zvláště u odborných textů je něco takového klíčové, jelikož je lidé obvykle nečtou od začátku do konce, ale vybírají si pasáže, které je k danému tématu zajímají nejvíce.

Kouzlo podnadpisů se tedy skrývá i v tom, že můžete zaujmout čtenáře, který se o dané téma zajímá pouze částečně. Správně strukturovaný text mu pak pomůže najít přesně to, co chce, aniž by musel pročítat úplně všechno.

Způsob, jakým se tvoří názvy podnadpisů nebo kapitol určitě není tak složitý, jako je třeba tvoření titulků. Titulky vznikají proto, abychom nalákaly čtenáře na celý článek, kdežto podnadpisy slouží už spíše jen k jeho přehlednosti a vyšší srozumitelnosti.

Méně je někdy více, ale zase ne vždy


Řekl bych, že zvláště v současnosti platí, že méně je někdy více. Mluvím stále o členění textů, a teď konkrétně o délce jednotlivých odstavců či kapitol. Je to trochu i psychologický nátlak, protože čtenář se mnohem raději pustí do krátkého odstavce, přestože by spousta odstavců mohla být tematicky spojena.

Představte si situaci, kdy čtete dobrou knížku před spaním. Náhle dočtete kapitolu v pasáži, která se vám zdá napínavá, a nevíte, jestli už ulehnout nebo číst dále. Mnozí z nás to pak řeší tím, že se podívají na to, jak členěný je následující text a jak je dlouhý. Znamená to tedy, že čím kratší kapitola nadchází, tím je větší pravděpodobnost, že bude čtenář číst dál. 

Jestliže ale z nějakého důvodu chceme, aby našemu textu věnoval čtenář delší souvislou pozornost, zvláště v knize, určitě se vyplatí zapřemýšlet, zda je skutečně vhodné text různě zkracovat nebo násilně rozpojovat. Krátké úseky jsou vhodné pro kratší myšlenky, jež nevyžadují přílišnou pozornost; naopak před čtením delšího textu je čtenář nucen dávat větší pozor. Otázkou pak už zůstává, zda mu nabídneme takový text, který za to stojí.

Doba odrážek a číslování


Články, na které se nejvíce kliká, jsou tzv. listicle. Pochází to z anglických slov list a article, což vlastně znamená článek ve formě seznamu. Už jsem o této problematice hovořil v předešlém článku o tvoření nadpisů, ale kdybych zde tento způsob členění textu nezmínil, určitě bychom nebyli kompletní.

Odrážky jsou krátké, stručné a jasné. To je to, co většina lidí vlastně vyžaduje. A čtenáři to nemají rádi jen u článků, ale také u knih. Často nevadí, že odrážek je opravdu velké kvantum (takový Petr Casanova například vydává knihy jako 100 nejkratších cest k tobě nebo 250 zákonů lásky, což není zrovna málo, ale zajisté to funguje jako dobré lákadlo).

Vizuálně působí články s odrážkami a číslováním přehledněji, přestože dnes už se toho poměrně nadužívá právě proto, že o tom spousta pisatelů ví. Vhodně se pak do článků komponují různé citace, zvýrazněné texty a kurzívy. Jsou to maličkosti, ale i detaily tvoří celek.

Další úpravy textu


Členění textu je základ, ale své dělají například i přiložené obrázky, velikost písma, typ fontu (rozlišujeme patkové a bezpatkové podle toho, jak je daný úsek dlouhý nebo zda se jedná o nadpis), barevnost, pozadí a celkový dojem. Někdy zkrátka může být text sebelepší, ale nepřiláká takovou pozornost, protože si autor nedokáže pohrát se všemi formátovacími možnostmi. Osobně beru jako standard zarovnání textu do bloku.

I tady ale platí, že nic se nemá přehánět. Není nic horšího než text, který je ověnčeném hordou odkazů, svítí všemi barvami jako cirkus nebo obsahuje obrázek po každé větě. Všechno lze dělat s rozmyslem a v dnešní době frčí minimalismus, jehož výhody jsou především v tom, že si na něj každý jednoduše zvykne a obvykle obsahuje informace zkrátka "černé na bílém".

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.

2 komentáře:

  1. Moc dobré rady. :)
    Na zarovnání do bloku nás hodně učitelé ve škole upozorňovali a používala jsem to i v práci. Přesto na internetu to nepoužívám skoro vůbec.
    Rozdělování kapitol je dobré a je pravda, že občas kouknu, jak dlouhá další kapitola je, zda mám číst dál, abych to stihla a neskončila někde v půlce. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to zarovnání do bloku není nutnosti, ale pro mě osobně to působí asi trochu upravenějším dojmem. Je ale pravda, že třeba u kratších odstavců to vůbec není nutnost a zase si nemyslím, že by to někomu na internetovém článku vyloženě vadilo, u knih je to už ale určitě zásadnější podmínka.
      Jsem rád, že se článek líbil a já znovu děkuji za zpětnou vazbu, zdraví Jerry :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.