neděle 11. listopadu 2018


V den stého výročí konce první světové války mě napadlo sepsat článek o tom, jak důležitý je pacifismus nejen ve světových událostech, ale také v našem osobním životě. Nemusím se datovat do šedesátých let hippies, abych pravil, že součástí mé životní filozofie je dosahovat všeho především mírovou cestou. Mírová cesta se však pro mě nerovná politice appeasementu, která se vyznačuje především ústupkem agresivním stranám. Ta koneckonců, využijeme-li paralelu s válečnou historií, neměla užitek ani ve 30. letech, kdy vyústila v Mnichovskou dohodu.

Pacifismus a jeho reflexe v běžném životě

čtvrtek 8. listopadu 2018


Dílo, které bych vám chtěl dnešním článkem doporučit, nejspíš není určené pro jemné povahy, zato ale nastoluje poměrně zajímavou otázku ohledně směřování společnosti, násilí nebo generační propasti ústící ve vzájemné nepochopení. Spisovatel Anthony Burgess sepsal svéráznou novelu Mechanický pomeranč v roce 1962, díky možnostem volného překladu do tzv. "teen mluvy" jde zaručeně o dílo výjimečné a zároveň nadčasové.

Anthony Burgess: Mechanický pomeranč jako sonda do násilnické duše

sobota 3. listopadu 2018


Slyšeli jste někdy spojení kniha života? Určitě ano. Když se nad tím spojením skutečně zamyslíte více do hloubky, možná zjistíte, jak se knihy našemu životu podobají. A není to jen o tom, že to, co čtete, odráží vaši osobnost, protože se říká, že člověka poznáte podle toho, co čte (anebo poslouchá či na co se dívá). Miluju knihy, protože jsou jako život, a dnes vám povím proč.

Proč knihy odráží náš život

pátek 2. listopadu 2018


Napadlo mě, že by nebylo od věci se v rubrice o tvůrčím psaní zamyslet nad tím, co je tajemstvím knih, ke kterým se rádi vracíme. Jsou totiž knihy, které si přečtete, nějak zhodnotíte a pak na ně zapomenete, případně jen matně se o nich zmíníte, že jste je četli. A na druhé straně jsou klenoty, které vám nedají spát a které můžete číst neustále dokola. Jaké je tajemství knih, které rádi čteme pořád dokola?

Proč některé knihy čteme pořád dokola


I když jsme se všichni literaturu učili, nedá se říct, že by byla nějakým frekventovaným tématem, o němž by se lidé kolem nás rádi bavili. Pokud žijete v sociální bublině knihomolů nebo jste čtenáři mého blogu, pravděpodobně vám to tolik nepřijde, ale věřte, že na světě existuje celkem početná hromada lidí, která nevidí v knihách žádný smysl. Jsou lidé, kteří se ptají, k čemu ta literatura vlastně je, a proč bychom se jí měli vůbec zabývat.

Proč se učit literaturu a jaký má smysl číst knihy

čtvrtek 1. listopadu 2018


Ještě než začnu psát, řeknu si, co bych chtěl daným textem sdělit svým čtenářům. Ještě než začnu něco číst, zamyslím se, co od dané knížky očekávám. A po přečtení posledního řádku uvažuju nad tím, jestli mé očekávání autor splnil a jestli to tak je dobře. Někdy je totiž skvělé, když text přesáhne horizont očekávání a přijde s něčím zcela jiným – jinak řečeno změní svou očekávanou funkci. 

Funkce literatury aneb skryté kouzlo vlivných knih

pondělí 29. října 2018


Ještě stále věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, ovšem takové tvrzení je zkrátka banalizující a polarizuje svět a lidské bytosti na dobré a špatné. Přestože se stavím ke katolické tradici často velice kriticky, protože je vždy poněkud nebezpečné, když někdo přesně káže, jak bychom se měli chovat, jeden koncept jsem si pro dnešní článek vypůjčil k hlubšímu zamyšlení.

7 hříchů versus 7 ctností

čtvrtek 25. října 2018


V návaznosti na předchozí článek o sociální fobii bych se dnes rád zaměřil na téma strachů, které nás omezují v tom, abychom žili tak, jak bychom skutečně chtěli. Ve svých knihách často přirovnávám strach k něčemu, co má sílu zdokonalovat naše schopnosti, ovšem pouze v případech, kdy se jej rozhodneme cíleně překonávat. Jinak pouze utíkáme před problémem, který se dříve či později objeví znovu. Neutrhneme to nejsladší jablko, když se budeme bát vyšplhat na strom.

Nejčastější strachy: Co by se stalo, kdybychom je neměli

pondělí 15. října 2018


Na první pohled by se mohlo zdát, že patos v knihách, nebo možná i kdekoli jinde, je čiré zlo. Jako by dnešní doba nepřála něčemu, co je přecitlivělé, nedej bože když někdo dlouze popisuje s hlubokými emočními vjemy, co vidí kolem sebe. Patos neboli dojímavost až vzletný způsob projevu, je přesně to, co je vytýkáno červené knihovně nebo romantickým linkám v nejrůznějších příbězích. Já mohu bez nadsázky povědět, že moje první kniha obsahuje mnoho patosu, částečně je to určitě proto, že jsem ji měl v hlavě už někdy od patnácti let, přesto se ho nedokážu vzdát.

O patosu a citovosti v knihách

úterý 9. října 2018


O svém potýkání s depresemi a úzkostmi jsem už něco málo napsal, považuji však za jakousi společenskou odpovědnost uvést některé věci na pravou míru. Řekl bych, že psychické poruchy již dnes nejsou tolik stigmatizovány jako dříve, zejména díky jednoduššímu získávání informací, přesto se často setkávám s otázkami, které vycházejí z neznalosti.

Vzorce chování, které mohou způsobovat deprese


Aby život za něco stál, měli bychom jít za tím, co nás nejvíce baví a naplňuje. Tak se to aspoň všude píše, tak to často píšu já a celé se to zdá být celkem intuitivní. Pokud se dnes rozhodnu ignorovat překážky a výmluvy, proč vlastně neděláme to, co opravdu chceme, je tu ještě jedna zásadní otázka: co vlastně chceme dělat? Můžeme se snažit jít po různých cestách, ale pokud nemáme jasně daný cíl, budeme nejspíš pořád různě tápat a zkoušet a hledat se.

Jak zjistit, co chci dělat

sobota 6. října 2018


Už jako dítě jsem se díval na dospělé jedince s velkým nepochopením. Lidé, kteří se baví o nezajímavých věcech, neumějí si pořádně hrát nebo sledují pořady, které jsou absolutně nezajímavé. Myslím, že jsem se vždycky tak trochu bál dospělosti – nikdy jsem nechtěl řešit všechny ty důležité věci, bavit se o penězích, bankách, půjčkách, pojišťovnách, hypotékách, práci, politice nebo komplikovaných vztazích. Snažil jsem se uchovávat svoje bezproblémové ideály, přizpůsobit si svět tak, jak ho chci mít já, a pokud možno co nejdéle, jenže ono nás to nakonec všechny dožene.

Falešné pocity: Konfrontace ideálů s realitou

čtvrtek 4. října 2018


Na existenciálních dílech se mi nejvíce líbí hloubka, s jakou se autoři dokážou rozdrásat svým postavám až do morku kostí. Albert Camus na krátkém podnose připravil něco, co bylo pro mě do té doby nevídaného. Nahlédnete do mysli člověka, který jako by nepatřil do společenského světa jen proto, že o sobě říká syrovou pravdu. Tato pravda se ale společnosti hnusí, dokonce je jakýmsi ztělesněným rizikem jejího rozpadu, a proto zůstává navždy nepochopeným. Cizinec není jednoduše popsatelný, což na knihách miluju. Člověk si je musí přečíst, aby je prožil.

Albert Camus: Náhled do prázdné duše apatického Cizince

neděle 30. září 2018


Kniha Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Harper Lee je považovaná za klasiku v oblasti společenských románů a je navíc ověnčena Pulitzerovou cenou. Už stylistická stránka knihy dokáže přesvědčit, že je cena zasloužená. Hra s detaily, propracované dialogy, uvěřitelné postavy a celková realističnost dělá z téhle sociální kritiky něco výjimečného.

Harper Lee: Jako zabít ptáčka není jen o rasismu

pátek 28. září 2018


Někdy se stává, že hodnotíme páry kolem sebe. V našich hlavách pronášíme ty nejpodivnější soudy. Jak spolu mohou někteří být, když jsou každý jiný? Proč spolu jsou lidé, kteří se hádají? Anebo: těmhle to spolu sluší, ti se vůbec nehádají, takový vztah je výhra. Vždycky když se zamýšlím nad vztahy, dojdu nakonec k tomu, že je nelze nijak zobecňovat. Ve společnosti možná převládá názor, že dobré vztahy jsou vlastně jednoduché, zatímco složité vztahy by možná ani neměly existovat. Je to podle mě škoda, protože podle takového měřítka by nejspíš neměl existovat žádný vztah.

O hádkách a názorových střetech

pátek 14. září 2018


Jednou za čas nás v životě přepadne nějaká zkouška. Skáčeme přes menší či větší překážky a jsme buď veselí, že se nám ji podařilo zdolat, nebo upadneme do hlubokého zklamání, protože jsme něco nezvládli. A někdy můžeme být skleslí už jen z toho, že něco ani nezkusíme – když nás svírá strach zvaný "co by kdyby".

Životní zkoušky aneb když všechno z rukou padá

čtvrtek 6. září 2018


Ještě stále se najdou jedinci, kteří dokážou uvěřit všemu, co se šustne v televizi, stejně jako když lidé v minulosti hltali každé slovo, které pronesl řečník v kostele. Rádi získáváme informace zprostředkovaně a už si ani neuvědomujeme, že se stala média něčím, co vlastně začalo tvořit naši sociální realitu. Nezáleží na tom, jestli čteme, posloucháme nebo něco sledujeme – média nám předhazují, o čem máme přemýšlet a neustále nás utvrzují v nějaké vykonstruované ideologii.

Žijeme v mediální iluzi aneb všechno je sociální konstrukt

pátek 31. srpna 2018


Během svých mediálních studií jsem narazil na zajímavý koncept, který je podle mě patrný nejen v komunitě lidí, kteří se snaží předat ostatním nějaký pohled či stanovisko (ať už to jsou blogeři, pisálci, novináři, diskutující), ale také ve zcela běžné komunikaci, kterou vedeme každým dnem. Zajímali jste se někdy o to, proč se snaží jít lidé s davem? Proč někteří lidé raději neříkají to, co si skutečně myslí? V dnešním článku bych vám chtěl představit teorii spirály mlčení.

Spirála mlčení aneb když se bojíme mluvit kvůli strachu z odsouzení

úterý 28. srpna 2018


S určitými typy předsudků se setkáváme nejen na poli literárním, ale také v naší sociální realitě. Lidé mají sklony kategorizovat a rychle druhé odsoudit. Nešvarem jednodušších literárních děl jsou pak stereotypní postavy, které zaručeně kazí celkový dojem z díla. Nejvýraznější oblast stereotypizace je pravděpodobně v dětské literatuře, nicméně v pohádkách, kde soupeří dobro proti zlu, je to pochopitelné. Horší je to ve chvíli, kdy chce autor působit reálně, a neuvědomuje si, že reálné postavy zkrátka nejsou stereotypní.

Stereotypní postavy jako ničitelé příběhu

středa 22. srpna 2018


Na základě některých předešlých událostí jsem si připomněl George Orwella, který ve svém románu 1984 praví: "Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost." Když jsem se dostával do tajů jeho dystopického světa, připadalo mi, že je to poněkud přetažené za vlasy. Jak by mohl někdo změnit minulost? O to více mě překvapuje, že se něco takového opravdu děje.

Proč je důležité připomínat si historii

pondělí 20. srpna 2018


Jedno z nejsložitějších témat, o kterém jsem kdy přemýšlel nebo psal ve svých knihách, je otázka viny a trestu. Ve společnosti existuje několik pohledů na to, zda je náš svět spravedlivý, nebo hraje takříkajíc nefér hru. Proti zločinům zde máme zákony, u etických otázek se zase často oháníme karmou, posmrtným soudem nebo tvrzením, že "na každou svini se vaří voda". Jak je to ale doopravdy?

Co si zasejeme, to sklidíme: Existuje vyšší spravedlnost?

čtvrtek 16. srpna 2018


Považuji za ostudné, že jsem napsal už tolik článků o psaní, ale teprve dnes píšu něco o tom, jak jsem se vlastně k psaní dostal já sám. Spisovatelská dráha není o tom, že si sednete a napíšete knížku, i když bych si to tak přál. Připodobnil bych to k vyčouhlému stromu, který musí mít silné kořeny a mohutný kmen. Aby mohly vznikat rozvětvené příběhy plné zajímavých květů, je třeba vyrůst, a proto je třeba ocenit i trochu té historie.

Jak jsem začal psát aneb moje katastrofální historie

neděle 12. srpna 2018


Moje narozeniny mě přinutily přemýšlet o tom, jak člověk stárne, jak se mění jeho představy o tom, co by měl nebo neměl dokázat, jak moc je prospěšný pro společnost a co vlastně v dnešní době znamená ono číslo našich let.

O stáří, ageismu a zastávce, ze které ujíždějí vlaky

úterý 7. srpna 2018


Sám velký král sociální sítě Facebook Mark Zuckerberg jednou prohlásil, že soukromí je vlastně přežitek 20. století. Tenhle výrok si můžeme vykládat minimálně dvěma způsoby: buď jako normu, kterou by chtěly sociální sítě zavést, aby sesbíraly co nejvíce informací o svých uživatelích, nebo jako čisté konstatování toho, jak se oproti 20. století změnila doba. Protože, jak už to dnes bývá zvykem, lidé na sebe všechno rádi vyzradí a my tak denně nahlížíme do jejich soukromých životů.

Soukromí jako přežitek aneb co všechno na sebe prozradit

neděle 5. srpna 2018


Když se mi zrovna nedaří nic psát, tak se prostě jen změním na filmového a seriálového fanouška. Nebudu zastírat, že filmy a seriály mi jsou nemalou inspirací také při psaní, protože některé z nich jsou scénáristicky natolik zdařilé, že na ně prostě jen tak nelze zapomenout. A taková díla jsou mým vzorem – musí se vrýt do paměti. Dnes vám proto přináším tipy na mé nejoblíbenější seriály, které mě nějak donutily přemýšlet jinak.

6 seriálů, které vás donutí přemýšlet

čtvrtek 2. srpna 2018


Většinou narážím na polemiku ohledně sociálních sítí zejména v kontextu jejich negativních mediálních účinků. Už dříve jsem napsal článek o tom, jak ustát uspěchanou dobu sociálních sítí a narcismu nebo jaké mediální účinky na nás může uvrhnout sociální porovnávání. V dnešním článku bych se chtěl nicméně oprostit od negativních aspektů sociálních sítí a navázat zejména inspirací, jak je lze využívat ke svému prospěchu.

Jak využívat sociální sítě

úterý 31. července 2018


Pokud je nějaká oblast našeho života plná deziluzí, pak jde zpravidla o naši práci. Stačí si poslechnout ty naivní dětské hlásky, které plánují být astronauty, lékaři, právníky, architekty, vysoce ceněnými umělci, renomovanými vědci nebo popeláři – což se zdá být nejreálnější, ale stejně to není pro každého. Snažíme se vzdělávat, aby z nás něco bylo. Honíme se za praxí. Získáváme tituly. Přesvědčujeme ostatní o našich dovednostech. Jsme žraloci, co musejí ukázat svoje zubiska.

Hledání životní práce

středa 25. července 2018


Zprvu jsem plánoval, že můj blog bude apolitický, ale nějak vnitřně tuším, že se mezi mými čtenáři pohybují stejně smýšlející lidé, a tak považuji za jakousi občanskou povinnost některé politické principy sesumírovat. Věřím, že nejsem sám, komu není lhostejné dívat se na to, jak se komunisté vrací k moci, jak u nás vítězí populismus nebo jak tolik lidí obdivuje usvědčené lháře.

Jak se stavím k politice

úterý 17. července 2018


Když už přestanu přemýšlet depresivně, objeví se další monstrum, které mě pronásleduje ve vlastní hlavě – tentokrát je to sociální fobie. Ta de facto způsobuje, že běžné záležitosti, které ostatním nedělají problémy, jsou pro mě stresující, protože se týkají interakce s ostatními lidmi. Před tou nelze nikam utéci, takže se musíte často dost přemáhat a porážet všemožné vnitřní démony.

Život se sociální fobií

neděle 15. července 2018


Ohlédnu-li se zpětně na desítky verzí svých rukopisů, musím se pousmát nad svým dřívějším přesvědčením, že se mi je někdy povede vyšperkovat ke krystalické dokonalosti. Ne že bych byl s konečným dílem vždy vyloženě nespokojený, ale nikdy nejsem zcela spokojený. Jako by pořád bylo co rozvětvovat, opravovat, upřesňovat a vypilovávat. Nadbytečnými zásahy se ale rukopis vylepšit nemusí, kolikrát je to spíše na škodu.

Jak vylepšit svůj rukopis

pondělí 9. července 2018


Když hovořím o spisovatelské misi, představuji si dlouhou cestu, která vzniká za nějakým blahosklonným záměrem. Jde o jakýsi smysl všeho, co jsem za celý život napsal. Na konci této cesty se vytyčuje konkrétní cíl – může to být nalezení nakladatelství, které je ochotno vydat knihu, sesbírání dostatečného množství peněz na samonáklad nebo jen předat čtenářům nějaké poselství. Řekl bych, že spousta začínajících umělců se vydává na tu stejnou misi, a je nás pak tolik, že se ztrácíme v davu.

Spisovatelská mise je o předávání životních zkušeností

čtvrtek 5. července 2018


Někdy se můžeme snažit, jak chceme, ale nakonec napíšeme něco, co by vlastně nemělo spatřit světlo světa. V hlavě máte dokonalý příběh, zápletku, všechno dokonale pasuje, ovšem když si to po sobě nakonec přečtete, zježí se vám vlasy na hlavě, až vypadáte jako dikobraz. Ještě zrádnější je, když se nacházíte v jakési psací euforii a pořád vám to připadá povedené, dokud se k tomu nevrátíte znovu po pár dnech, týdnech či letech. Je to stejné jako si číst staré zprávy na messengeru – raději nedělat. V dnešním článku bych se rád zaměřil na nepovedené psaní.

O nepovedeném psaní v deseti bodech

pondělí 2. července 2018


Když jsem zakládal blog Jerryho Writera, mojí motivací nebyla pouze láska k psaní, přestože jsem si jistý, že bez tohoto základního elementu by žádný blog dlouho nevydržel. V dnešní době musí každý začínající autor bojovat o pozornost a snažit se o nějakou propagaci či marketing. V mém případě sice nic neprodávám, ale snažím se získávat nové čtenáře pro své knihy a případně přilákat zraky některého nakladatelství. Blog, sociální sítě a obsahový marketing ke mně za dobu fungování přivábily stovky nových čtenářů a úžasných osobností, s nimiž dorazila i přínosná zpětná vazba.

Blogování jako součást PR a obsahového marketingu

pátek 29. června 2018


Abyste věděli, rozhodně nejsem nějaký sportovní typ a tělocvik jsem vlastně vždycky nesnášel – stačí si vzpomenout na ty chvíle, kdy se vybírali lidi do týmů, a já byl rád, že jsem alespoň někdy nebyl ten úplně poslední. Sport a já jsme si zkrátka nikdy nerozuměli, měl jsem přeci spisovatelské srdce! Celý život jsem byl spíše hubeňour, tak jsem jakékoli cvičení nebo sportování ani nevyhledával. Ale letošní rok se něco změnilo.

Jak jsem se donutil cvičit


Letošní červen nepatřil na spisovatelském blogu mezi nejaktivnější, ale budiž mi výmluvou to, že jsem nepřestal psát. Akorát jsem psal něco jiného než obvykle – svou diplomovou práci a otázky na státní zkoušky. Věřím, že v tomhle mezi vysokoškoláky nejsem sám, a tak mě napadlo spojit příjemné psaní s tím užitečným.

Jak se píše bakalářská nebo diplomová práce

neděle 24. června 2018


Fantazie, z řeckého phantasia, značí schopnost naší obrazotvornosti a představivosti. Pro pisálky je fantazie bezesporu společně se zkušenostmi jedním ze základních kamenů jejich tvorby. Když se mluví o spisovatelském bloku, často se ruku v ruce pojí právě s nedostatkem fantazie; jako bychom zkrátka vyčerpali naše představy a všechno se zdálo plytké, klišovité nebo neoriginální. V dnešním článku bych se chtěl podívat na problematiku fantazie hned z několika úhlů.

Jak funguje fantazie a jak rozvíjet představivost

pondělí 18. června 2018


Nejsem žádný workoholik, abych si mohl diagnostikovat syndrom vyhoření, ale neznamená to, že se nepotýkám se svými vnitřními démony, které mě dokážou demotivovat v tvůrčí činnosti. Syndrom vyhoření se týká hlavně citového a mentálního vyčerpání, kdy začnete přemítat o tom, zda má vaše práce smysl. Cítíte se sklíčení, bezmocní, snižuje se vaše ochota spolupracovat s ostatními, stáhnete se do sebe, nemůžete spát a jste vlastně unavení z toho, co děláte.

Syndrom vyhoření: Je lepší shořet, nebo vyhasnout?

pondělí 28. května 2018


Většina z nás má nějakou vizi o tom, kým chce být. Jednou z nejčastějších ambicí pak je snaha něčeho dosáhnout – být úspěšným, ať už to pro každého znamená cokoliv. Mám rád ambiciózní lidi, protože jsou to obvykle ti, kteří mají vytyčený konkrétní sen, za kterým se pokoušejí cílevědomě vyšplhat z místa, na kterém se právě nacházejí. Jako když šplhají na vysokou horu z hluboké rokle. Tady je ovšem podle mě největší kámen úrazu: snažíme se být tím, kým být chceme, ale zároveň nechceme být tím, kým jsme.

Jak se učíme být nejlepší verzí nás samých

úterý 22. května 2018


Když jsem byl malý a podíval jsem se z okna, spatřil jsem výhled na chráněnou krajinnou oblast. Byla to velká zelená pláň, v zadní části vyrostl hustý lesík a z tamějších skalních svahů bylo vidět do zeleného údolí, kudy protéká Jizera. Dneska je tato oblast obestavěna vysokými paneláky, paloučky za barákem jsou zastavěné parkovišti, voda je znečištěná a králíci, kteří dříve hopsali po planinách, dnes skáčou po betonu. Jeden strom jako ostrůvek mezi tisícem aut nenahradí to, co vytvořila příroda. Nejsou tohle určitá varování?

O globálních problémech: Jak bude vypadat konec naší civilizace

sobota 19. května 2018


Psali jste si někdy deník? V současnosti deníkový žánr prochází různými proměnami. Dalo by se říct, že díky sociálním sítím a takřka denní aktivitě jejich uživatelů, si většina lidí vede něco jako deník neustále. Data se ukládají a zůstává vzpomínkový aparát, který zachycuje myšlenky, obrázky a videa z našeho soukromého života. Nedávno jsem si vzpomněl na svůj starý deník, do kterého jsem vkládal své nejhlubší zpovědi. Člověk se u některých věcí pořádně zasměje, jindy to ale může vést k zajímavé sebereflexi. 

Jak jsem si psal deník

pondělí 14. května 2018


Abych vám doporučil životopisnou knihu, musí se jednat o skutečně silný příběh. Patti Smith již dlouho obdivuji jako hudebnici. Její hlas, který bych nazval něčím jako elektrickou a tíživou melancholií, vás dokáže donutit k zamyšlení. A co teprve, když autorka napíše knihu o tom, proč jsou vlastně její texty protkány oním trýznivým symbolismem!

Patti Smith: Když slavná hudebnice napíše knihu o své lásce s homosexuálním umělcem

sobota 12. května 2018


Blogerské recenze by se nejspíš neměly nijak zvlášť lišit od recenzí klasických. Samozřejmě se předpokládá, že recenze bude reflektovat především názory a stanoviska autora blogu, akorát že v tom blogovém světě to chodí poněkud jinak. Jste-li trochu známější knižní bloger, je dost pravděpodobné, že píšete recenze na zakázku, za což dostanete zdarma recenzní výtisky. Je pochopitelné, že to řadě blogerů stačí k tomu, aby sesmolila pochvalnou ódu, která by neurazila jejich mecenáše. Také bych chtěl dostávat knihy zadarmo.

O psaní blogerských recenzí a jak vlastně napsat recenzi

pátek 11. května 2018


Třeba věříte na osudová setkání. Ve své knize nebo článcích píšu o tom, že každý člověk, který přijde do našeho života, v něm má určitý smysl. To však neznamená, že je naším osudem s ním trávit čas. Nakonec je vždy pouze na nás samých, jakou roli lidem kolem nás přisoudíme. Členy své rodiny, spolužáky, kolegy nebo šéfy si obvykle nevybíráme, ale můžeme si vybrat své přátele, partnery nebo další lidi, kterými se obklopujeme. Někdy si můžeme myslet, že jsme obklopeni hlupáky nebo lidmi, s nimiž si zkrátka nerozumíme, ale málokdy si uvědomíme, že máme moc si vybírat.

Jak si můžeme vybírat lidi kolem sebe

úterý 8. května 2018


Žijeme ve společnosti, kde si můžeme říkat nebo psát, co chceme – tak alespoň často lidé argumentují. Svoboda slova je jeden ze základních pilířů demokracie. Často píšu o tom, jak mě psaní osvobozuje, protože si můžu vymyslet vesměs úplně cokoliv a nechat to žít vlastním životem. Zní to, jako by svoboda psaného projevu byla neomezená nebo že sahá tam, kam dokáže sahat naše fantazie. Přese všechno věřím, že i svoboda psaného slova by měla mít určité hranice, protože někdy může překročit jak etickou slušnost, tak státní legislativu.

O svobodě slova při psaní

středa 2. května 2018


Někteří lidé – a možná že jich je většina – zastávají názor, že jsme se narodili za nějakým účelem. Za smysl lidské existence se pak zpravidla považuje to, že by měl člověk něčeho dosáhnout. Lidé, kteří ničeho nedosahují, se pak topí v lepším případě v řece průměrnosti, a v tom horším případě umírají jako ztracené a zbytečné bytosti, které světu ničím neprospěly. Spousta lidí se domnívá, že umění je jednou z těch činností, která je vlastně k ničemu. Jaký je smysl umění?

Jaký je smysl umění

pátek 27. dubna 2018


Každý, kdo chce držet život pevně ve svých rukou, se nevyvaruje důležitých rozhodnutí. Pokaždé, když se nacházím na podobné křižovatce, zalije mě svírající úzkost. Někteří lidé jsou průbojní, dokážou se hbitě rozhodovat, převzít iniciativu nebo zkrátka vědí, co chtějí a jdou si za tím. Pak tu jsou lidé jako já, kterým dělají problém i zdánlivě obyčejné věci a kteří zkrátka tápou, jakou cestou se mají vydat.

Velká rozhodnutí aneb kudy se vydat na bouřlivé křižovatce

středa 25. dubna 2018


Dnešní článek na blogu nebude autorský, ale rozhodl jsem se ho volně přeložit ze zahraničního webu o tvůrčím psaní. Věřím, že pro začínající autory může být tento obsáhlý seznam rad a tipů velice přínosný a inspirativní pro další psaní. Některé body se částečně překrývají nebo vám mohou být jasné, pokusil jsem se některé přiblížit pro české prostředí nebo obohatit o vlastní zkušenosti, přestože neplatí, že se vždy dokážu se všemi ztotožnit. Orientačně se ale, myslím, hodí.

100 rad a tipů, jak se stát lepším spisovatelem

sobota 21. dubna 2018


V rubrice o tvůrčím psaní už jsme si zopakovali něco o výstavbě kompozice nebo o tom, jaké si vybrat téma. Nedílnou součástí těchto dvou složek jsou ovšem ještě slohové postupy a slohové útvary. Možná si na ně matně pamatujete ze školy nebo jste na tuhle teorii již úplně zapomněli, nicméně bych vám rád vysvětlil několik důvodů, proč je užitečné si je připomenout. Hlavním důvodem zůstává, že se bez nich neobejde jakékoliv psaní!

Slohové postupy a útvary (a proč jsou důležité při psaní)


Trochu metaforicky lze povědět, že v dnešní době každý z nás prožívá hned několik životů naráz. Jeden život je ten, který ukazujeme druhým – je to naše prezentace světu a způsob našeho chování ve společnosti. Dalo by se to nazvat životem veřejným, protože podle něj nás druzí soudí. Další život je ten, který žijeme uvnitř sebe, v naší mysli, psychice, duši – nezáleží na tom, jak to nazveme. Tenhle vnitřní život známe jen my sami a nikdo jiný do něj nevidí. Občas do něj necháme nahlédnout své nejbližší nebo z něj uteče něco ven, ale bývá vesměs neviditelný, dokud mu nedáme veřejnou formu. Ale dnešní doba přichází ještě s jedním životem, který žijeme online.

Nástrahy virtuálního života: Být online, nebo offline?

pondělí 16. dubna 2018


Samota je záhadná dáma. Můžete mít kolem sebe hromadu lidí, ale stejně se můžete cítit osamělí. Někdy ani nezáleží na tom, zda mám kolem sebe kamarády, rodinu nebo spřízněnou duši, jednou za čas si mě dokáže samota tak či tak vyhledat. Jde o zvláštní pocit, kdy jsem součástí tohohle světa, ale stejně se od něj cítím nějakým způsobem izolovaný; jako by ta část mé skládačky nezapadala mezi všechny ostatní.

Když se člověk cítí sám i mezi lidmi