sobota 23. prosince 2017

O literárních snobech a vlastně jakémkoli snobismu


Snobismus, aneb když si někdo myslí, že je lepší než vy nebo předstírá vznešenost. Myslím, že každý se jednou za čas setká se snobem, každý se někdy jako snob chová a každý snoby nemá rád. Jeden z perfekcionistických snobů by mě teď chytl za slovo a možná by pronesl, že nemohu mluvit za všechny. Možná to tak je, ale nic to nemění na tom, že snobové jsou pro mě jedni z největších a stále se rozmnožujících ubožáků. A proč?


Čteš brak, jsi tragéd!


Typický snob je přesvědčený o vlastní nadřazenosti, a tak vám bude vytýkat všechno, co odporuje jeho vlastnímu vkusu nebo vás odsoudí už na základě povrchních informací, které si o vás získá. V dnešní společnosti se čím dál častěji stýkám s lidmi, kteří odsuzují něčí playlist, protože to není jejich šálek čaje, nebo kteří se dívají pohrdavě na ženy, které čtou červenou knihovnu. Nedokážou se však na věci podívat trochu více empaticky.

To, co my zažíváme u naší oblíbené hudby, zažívá někdo u hudby, kterou nesnášíme. Může nám ta hudba drásat uši, ale jde především o pocity, které v daném člověku vyvolává. A i když si můžeme myslet své, nemá smysl za jiný styl někoho urážet. Dívá se někdo na hloupé filmy? Ať se dívá, pokud mu to činí radost. Čte někdo hloupé knihy? A jaká kniha je vlastně hloupá? Proč je to, co máme rádi my, automaticky to lepší?

Literární snobové


Dnešní úvaha nad snobismem u mě vlastně vykynula poté, co se mi někdo v diskuzi vysmál za literaturu, kterou rád čtu. Ano, mám rád motivační literaturu a magický realismus na hraně mezi realitou a fantazií. Literární snobové tenhle žánr rádi zařazují do kolonky ezoterie nebo naivních žvástů. Já jsem ovšem jako čtenář spíše eklektik, což znamená, že si z každé knihy vybírám takové myšlenky, které mě přijdou smysluplné, kterým věřím nebo které mě inspirují či motivují k tomu, abych se měl v životě lépe.

Rád bych zde uvedl také několik charakteristických znaků, které si spojuji s literárními snoby, abyste si mohli lépe představit, o jakých typech snobů zde hovořím:
  • Literární snobové nemluví o knihách, které jsou všeobecně zavrhované. Vlastně je ani nečtou a často je zavrhnou, aniž by s nimi měli větší zkušenost.
  • Literární snob si vybírá knihu podle toho, jak vypadá a jak moc s ní dokáže zapůsobit na ostatní (třeba v metru, na lavičce, v kavárně). Čte světoznámé klasiky, knihy se vznešeně znějícími názvy nebo jen knihy, které vyhrávají různé literární ceny.
  • Literární snobové opovrhují těmi, kdo mají jiné literární návyky než oni sami (například čtou z elektronické čtečky nebo čtou pomalu).
  • Literární snobové dokážou vždycky odůvodnit, proč kniha, kterou nějak vychvalujete, je vlastně opovrženíhodná.
  • Literární snobové se kolikrát vysmějí vaší knihovně, aniž byste jim stáli za jakoukoli diskuzi.
  • Literární snobové berou všechny vaše výroky doslovně a snaží se vás na jejich základě napadnout, i když vědí, že jste to tak nemysleli nebo jste hovořili z legrace, jen aby vás dostali do ustupující a obhajovací pozice.
  • Literární snobové vás odsoudí na základě toho, co jste četli, a dokážou podle toho sestavit vaši psychoanalýzu.
Ať už člověka jakkoli charakterizuje to, co čte nebo co poslouchá, vždycky mě dokáže rozčílit, když za to někdo někoho napadá. Vlastně jsem v dnešní době rád, když někdo vůbec něco čte a je schopný nad daným tématem hlouběji přemýšlet. Tím nechci říct, že jsem zcela ztratil naděje, že bychom mohli o literatuře diskutovat kvalitně a odborně, když ovšem čtu všelijaká internetová fóra a způsoby, jakým se lidé vzájemně napadají za to, co má kdo rád, trochu mě to děsí.

Pseudointelektuálové


Někdy mi připadá, že dnešní doba nahrává těm, kteří se předhánějí v tom, co dokázali a jací jsou úspěšní. Vlastně nedokážu objektivně zhodnotit, zda jim jen závidím, protože si nijak úspěšně nepřipadám, nebo prostě v hloubi duše cítím, že takový být vůbec nechci. Jednoduše rád vnímám ostatní jako různorodá individua, která mají svou vlastní osobitost, což z nich nedělá horší nebo lepší.

Vzdělaný blbec je možná horší než blbec nevzdělaný. Takový ten blbec, který má za všech okolností a ve všem pravdu anebo který se snaží škodit ostatním, aniž by k tomu měl nějakou jasnou motivaci.

Jednou za čas si chci přečíst něco, co nemusí být kvalitní, ale co je pouhým trendem. Jednou za čas si chci pustit film, který je "guilty pleasure". Jednou za čas chci napsat článek, jako je tenhle, který vychází prostě jen z toho, že mě něco zrovna naštvalo, aniž bych hleděl na to, zda jsem všechno intelektuálně odargumentoval. Chci dělat jednoduše to, co mě baví a naplňuje, a proto prosím, ať se mi vyhýbají všichni ti, co nad něčím takovým ohrnují nos.

2 komentáře:

  1. Super si to vystihol. Keď som písala článok o tom, čo ľudia čítajú. Keď som robila prieskum medzi ľuďmi, zistila som, že sto ľudí, sto chutí. Nútiť niekoho čítať to, čo sa páči mne, nikdy dobre nevypali. Hlavne keď chcem, aby ľudia čítali musia si nájsť svoj štýl.
    Presne tak ako som písala v článku: pani u nás v kníhkupectve kibicovala svojho 8-rocneho syna za to, že si vybral na čítanie brak (teda podľa nej). A nech si vyberie niečo poriadne. A tomu už hovorím literárny snobizmus ku ktorému vedie aj svoje dieťa. Teda, ak to dieťa vôbec rokmi bude mať nejakú lásku ku knihám, pretože v tomto prípade by som sa nečudovala, ak by naopak knihy neznášal.
    Tiež som bola kedysi v názore že je dôležité čo ľudia čítajú. Teraz už viem že dôležitejšie je, že ľudia vôbec čítajú. Čítanie má byť výbeh z reality, oddych, pohoda a zábava. A nie trápenie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že nás je více, kdo to tak vidí. Ta poslední věta je krásně shrnující – nač se trápit, když může být čtení krásná pohoda! Já si myslím, že spousta lidí nečte třeba už jen z toho důvodu, jak jim to ve škole znechutili.
      Děkuji za komentář a mimo jiné přeji také krásné Vánoce, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.