pátek 22. prosince 2017

Jsem melancholik: Jak takového člověka poznáte?


Asi už jste někdy slyšeli o čtyřech typech temperamentu, mezi které patří sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik. Ačkoli mám raději podrobnější osobnostní typologie (jako je třeba MBTI), právě toto rozvrstvení je mezi lidmi nejužívanější a dostává se i do běžné konverzace jako popis člověka, který nese určité vlastnosti. Možná se někdy rozepíšu také o ostatních třech typech temperamentu, nicméně dnešek si vyhrazuji pro svou osobní chvilku melancholie – překvapivě kvůli tomu, že jsem sám melancholikem.


Základ je ve vzrušivosti


I když to zní zvláštně, druh temperamentu se odráží od toho, jak moc se lidé dokážou vzrušit různými podněty. Netýká se to zdaleka jen sexuálního kontextu, jak se může podle slova "vzrušivost" zdát na první pohled. Naše vzrušivost je vrozená, respektive je rozeznatelná už u kojenců – jde o to, jak reagujeme na různé podněty, pohyby, emoce, situace a jak hluboce je prožíváme. Jde o biochemický rys a z velké části v něm hraje roli dědičnost. Temperament si tak bohužel vybrat nemůžeme jako spoustu jiných aspektů naší duše.

Melancholik jako labilní introvert


Stejně jako flegmatik se melancholik uzavírá do sebe. Má svůj vnitřní svět, se kterým se poněkud nerad dělí. V některých zdrojích se uvádí, že tento temperament se pojí se zemským živlem – více než ostatní temperamenty totiž zakouší tíhu života, tlaky nebo vnější omezení. Se zemí má však společného také to, že jde o něco hlubokého a skrytého pod povrchem.

To, že se považuje za labilního, znamená, že je velice nestálý. Je vlastně často dost náladový a prožívá různorodé emoce podle toho, nad čím zrovna přemýšlí nebo co prožívá. Zároveň to na něm ale moc nejde poznat, protože to všechno dokáže skrýt pod povrchem v tajemné hloubce, kam pouští jen ty nejloajálnější přátele či partnery, které si velice uvážlivě vybírá.

Dá se vlastně říct, že melancholik hluboce a intenzivně prožívá to, co by jiné nechalo chladnými, jen to nedává najevo. Vyjadřuje se často nejasně, skrze umění nebo se ostýchá mluvit nahlas o tom, co dlouhodobě prožívá uvnitř sebe – může to někdy působit jako nízká sebedůvěra nebo pesimismus.

To, že nemluvím, neznamená, že nevidím a nevím, co se děje.

Sklony k přílišnému přemýšlení mohou melancholika dovést klidně až do depresí nebo jiných psychických potíží. I když k sobě málokoho pustí, vnímají velice citlivě. Možná jsme my, melancholici, od přírody spíše nedůvěřiví a hůře se seznamujeme a navazujeme vztahy. Když se nám to ale povede, obvykle už to stojí za to a máme vystavené pečlivé a pevné základy.

Pozitivní a negativní vlastnosti melancholika


Jako každý temperament, i melancholik má své světlé a stinné stránky. Mezi ty světlé může patřit jeho samostatnost, pečlivost, kreativita, nenáročnost či hloubavost. Může se také často jednat o perfekcionisty a lidi, kteří se rádi zaměřují na detaily a umění. Vybírá si velice pečlivě také společnost, do které vstupuje.

Horší to pak je, mají-li melancholici zastupovat nějakou vedoucí pozici, kde je třeba být středem pozornosti. Může je to vyčerpávat nebo stresovat. Hloubavost melancholika může být také jeho největší slabinou, neboť se často nechá unést spíše svou fantazií než reálným světem, kterým by mohl žít v přítomnosti. Stejně tak perfekcionismus může způsobovat nízkou sebedůvěru, přísnost k ostatním i sobě samým.

Já a melancholie


Mohl bych říct, že na mě tahle typologie celkem slušně sedí. Nutno ovšem dodat, že žádný člověk není ve všech případech jen jedním temperamentem. V různých situacích má každý v sobě část ze všech čtyř druhů temperamentu, jde spíše o to, které vlastnosti u vás převládají. Dobré je si ovšem uvědomit, že některé naše vlastnosti jsou s námi už od narození a že na tom vlastně není nic špatného, musíme je jen přijmout, pochopit je a naučit se s nimi žít šťastně.

2 komentáře:

  1. Já jsem též melancholik a dle tohoto popisu a popisů, co jsou všude na internetu, se to ke mně dokonale hodí. Velmi pečlivě si vybírám své přátelé, a když cítím, že jim mohu na 100% věřit, otevřu se jim. Už jednou jsem ztratil nejlepšího přítele, kterému jsem věřil, neboť mě podrazil nohy a já i po těch letech k němu chovám zášť a nenávist. Kdyby mě podrazili moji současní přátelé, bylo by to pro ně horší. Naučil jsem se, jak s těmito falešnými lidmi zatočit a upřímně, nebylo by to pro ně hezké. Možná si říkáš, že je to poněkud agresivní forma pomsty za to, že mě vrazili nuž do zad, ale vím, že je občas dobré využít svou sílu.

    Rovněž nemám rád vystupování na veřejnosti. Pokud se tomu nejde vyhnout, lépe se cítím s nějakým plánem nebo scénářem, co na veřejnosti říkat a dělat. Neumím takto improvizovat.

    Ale je pravda, že člověk nikdy nemůže být jen jeden temperament. Vždy to záleží na okolnostech.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je normální v některých, zvláště tak závažných případech, zažívat vztek nebo zášť. Akorát by to člověk v sobě neměl držet moc dlouho, jednoduše je to nezdravé. Možná že to nejlepší, co může člověk udělat v podobné situaci, je vzít si to ponaučení, chránit svou důvěru a věřit hlavně sobě, i když to zní trochu smutně.
      Ty znaky melancholie, o kterých mluvíš, jsou vlastně pro náš temperament asi zcela přirozené. Někdy to hlubší prožívání může být na škodu, ale na druhou stranu to přináší i řadu výhod – melancholici někdy mohou vidět i to, co jiné temperamenty nevidí, tzv. číst mezi řádky. Přeji mnoho štěstí a méně neupřímných lidí na téhle životní pouti!
      Zdraví Jerry! :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.