sobota 12. srpna 2017

Jak cestujeme časem a kolik nám ho zbývá


Čas je velmi záhadná věc, kterou si lidé vymysleli, aby mohli chodit do práce brzy, včas nebo pozdě. A také proto, aby nemohli spát tak dlouho, jak by chtěli, takže čas nakonec vznikl proto, abychom měli co vinit, jsme-li nespokojení, stárneme nebo neděláme to, co bychom měli. Také jsem se v knihách setkal s názory, že čas jsme si vymysleli, abychom mohli vnímat prostor, protože vnímáme svět v pohybu, a máme potřebu tento pohyb určitým způsobem zaznamenat. Jak to s tím časem vlastně je?

Existuje čas?


Představte si svět, kde se všechno děje v přítomnosti. Svět, kde není ani minulost, ani budoucnost. A co když vám nyní řeknu, že v takovém světě žijeme. Minulost jsou jen vzpomínky v našich hlavách, a pokud se něco dělo, vždy se to dělo teď. To, jaký dopad na nás mají vzpomínky, si určujeme dnes. Jak se ze svých vzpomínek dnes poučíme, co si z nich vezmeme a co necháme být?

A co je tedy budoucnost? Budoucnost jsou představy v naší hlavě o tom, co by se stalo, kdybychom zapříčinili mnoho událostí, které se dějí teď. Budoucnost jsou představy o tom, jaký by svět mohl být.

Jak cestujeme časem


Ve svých hlavách často cestujeme do minulosti, aniž bychom se zaměřovali na to, co se děje teď, a tak nám občas život proplouvá mezi prsty. Někdy jsme naopak uvěznění v představách na budoucnost, máme z ní strach nebo se na ni těšíme – žijeme dnes tím, co by mohlo být podle našich představ. Někdy máme strach z toho, co by mohlo být, aniž by to tu dnes bylo, nebo aniž by to dokonce bylo pravděpodobné. Máme pocit, že musíme být motivovaní, a tak v sobě nosíme představy toho, co by mohlo být v budoucnosti. V té budoucnosti, kterou vytváříme teď. 

Kolik máme času


Naše představa o tom, jak vnímáme čas, je tu proto, abychom si ho vážili. Máme představu o času jako o něčem, co někde začíná a někde končí, jako by to nemohlo být věčné. Tato myšlenka konečnosti nás v důsledku nutí něco dělat, abychom se svým časem nemarnili – což je podle mě dobře, protože tu nejsme od toho, abychom marnili časem.

Časem mrháme ve chvíli, kdy se nepoučíme z našich zkušeností a prožíváme dokola ten typ zkušeností, který nás nikam neposouvá. Času bychom si ale měli vážit už z důvodu, že naše přítomnost je jedinečná a nenahraditelná. Nic nemůžeme prožít znovu stejně.

Nikdo vám nemůže říct, kolik času vám zbývá, protože čas je nedělitelný. Proto bychom si měli užívat vědomé přítomnosti, neboť nikdy nevíme, jak dlouho ji budeme moci využívat. Náš život může být vesměs krátký, ale nezáleží na tom, jak dlouhý je, ale jak moc je prožitý.

To, co nazýváme budoucností, je v našich rukou, a jen my máme hybnou sílu to dnes změnit. Ani včera, ani zítra, ale dnes. Pokud neustále odkládáme své sny nebo cokoliv, co chceme v životě dělat, znamená to, že tomu nepřikládáme důležitost. Žít pro své sny znamená nedělat nic důležitějšího. Šťastní můžete být pouze v přítomném okamžiku, proto nečekejte zbytečně. Žijte.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi. 

0 komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.